Ach ty neštovice

Jedna si je přinesla ze školky, druhá kvůli nim nemohla odjet na školu v přírodě. „Jsou vysoce nakažlivé“, odůvodnila verdikt paní učitelka. 

Nepohodlí spojené s planými neštovicemi snášela moje mladší neteř poměrně statečně, byť byla svědivými puchýřky obsypána od hlavy až k patě. Jeden se uvelebil dokonce mezi prstíky na noze, potvora.

To, že neštovice od Lucky chytne její sestra, byla pro okolí tutovka. Zavedou praxi jsem si dovolila zpochybnit pouze já.

Klárka neštovice nakonec opravdu chytla a snášela je o poznání hůř než její malá sestřička. Je jiný typ, ale nejvíce ji trápilo, že nemůže do bazénu.

„No to bylo přeci jasné, že je dostane!“, „Vždyť jsme to říkali!“ snášelo se zprava, zleva na mou hlavu…

I když si o infekčnosti (nejen) neštovic myslím už léta své, na chvilku jsem přesto znejistěla. V koutku duše jsem totiž doufala, že Klárka „zlým virům“ odolá.

Po chvíli mi to ale secvaklo: 

„Nedotýkej se jí, chytneš to!“, „Neber to do ruky, sahala na to předtím Lucka!“ slyšela starší neteř několikrát za den. „Nech ji na pokoji, nešahej na ni, jinak to od tebe chytne!“ neslo se zase opakovaně k uchu té mladší. Sourozeneckému pošťuchování i láskyplnému objímání bylo na nějaký čas utrum. Kontakt byl zakázán. Kromě toho bylo nad slunce jasnější, že Klárka o ty ošklivě vypadající puchýřky ani za mák nestojí. Kontaktu se, alespoň zpočátku, bránila.

A to je jádro pudla. Pravá příčina neštovic.

Spočívá v separačním konfliktu vyvolaném šokujícím momentem, kdy si pro nás zcela nečekaně, dramaticky a v izolaci prožijeme odepření kontaktu, anebo situaci, kdy naopak o kontakt vůbec nestojíme – „Fuj, já ty hnusné neštovice nechciiii!“.

Terminologií „germánské“ jde o DHS, Syndrom Dirka Hamera. Více si o tomto veledůležitém momentu můžete přečíst ZDE.

Viry, jak tvrdí školská medicína, za plané neštovice nemohou. To je jen nepotvrzená hypotéza (jedna z mnoha v mainstreamové medicíně).[1]

U neštovic sice určité „podezřelé“ pidičástečky nalézt můžeme – když to zobecníme, tak při obnově defektů povrchů kůže a sliznic orgánů přináležejících k ektodermu, vnitřnímu zárodečnému listu, resp. ve fázi regenerace[2] – jenomže nejde o nepřátele. Toliko o neškodné, tělu vlastní molekuly bílkovin (globuliny), jak to v závěrečné fázi svého výzkumu zjistil Dr. Hamer. 

Trefné je jejich přirovnání k požárníkům. Ti jsou u hořícího objektu přítomni, ale vinit je ze založení požáru? Bláhové, nemyslíte?

Už tedy víme, co stojí za neštovicemi. Podívejme se teď optikou Germánské nové medicíny® na hlavní projev tohoto onemocnění:

Ony nehezké puchýřky vyplněné tekutinou se zviditelňují až poté, co je separační konflikt (viz výše) vyřešen. Teprve poté, co přestane být spouštěcí záležitost pro dítě důležitá, resp. poté, co danou situaci vnitřně přijme a dokáže nad ní takzvaně mávnout rukou, začne se na jeho tělíčku objevovat vyrážka. 

U přenosu, tedy „nakažení“, použijeme-li slovník školské medicíny, stačí, když rodiče sourozenci řeknou, že teď už jeho sestra či bratr není infekční. Rázem je po konfliktu.

A co se odehrávalo po úderu DHS (vzniku šoku) do chvíle, kdy došlo k vyřešení konfliktu?

Stres. Fáze stresu. Ta začala šokujícím prožitkem (DHS), kdy pro organismus vznikl biologický konflikt, na který mozek zareagoval spuštěním odpovídajícího adaptačního programu pro kůži V „germánské“ hovoříme o SBS = Smysluplném biologickém zvláštním/speciálním programu. Okamžitě se začaly tvořit vřídky (ohraničené defekty tkáně) a mizet kožní buňky. Proces se nazývá ulcerace.

Tato reakce organismu nebyla vůbec nahodilá. 

Celé to má biologický smysl: Díky znecitlivění (snížené senzibilitě pokožky) mohl být chybějící/nechtěný kontakt přechodně zapomenut. 

Vraťme se k puchýřkům:

Puchýřky značí obnovu narušené tkáně. Přítomná tekutina má potom ochrannou funkci. 

Zkuste si vybavit, kdy jste se naposledy spálili, třeba v kuchyni – víte, že netrvalo dlouho a na postiženém místě se vám vytvořil puchýř vyplněný čímsi. Podivovali jste se nad tím? :) 

Ptáte-li se, proč vyrážka u neštovic (ale i spalniček či zarděnek) pokrývá obvykle většinu dětského tělíčka, má pro vás GNM® odpověď: Na vině je generalizovaný konflikt.

Generalizované konflikty se vyskytují v první řadě u kojenců, batolat, dětí předškolního a mladšího školního věku. Takto malé děti navnímávají celou svou osobností. Jsou zranitelnější. A jejich prožitky bývají intenzivnější povahy. 

U planých neštovic je zasažena spodní vrstva epidermis, bazální membrána pokožky. Právě tady se manifestují intenzivněji prožívané konflikty spojené s odloučením.[3]

Shrňme si to a malinko rozšiřme:

Propuknou-li u dítka neštovice, je nabíledni, že se všechno již obrátilo k dobrému. Jedná se o hojivou fázi, regeneraci, návrat do normálu. Tomuto hojení předcházel stres: Dítě vykolejila buď nečekaná ztráta chtěného kontaktu, anebo naopak nechtěný kontakt – příčina neštovic spočívá v intenzivně prožívaném, generalizovaném separačním konfliktu (dotýkajícím se celé osobnosti dítěte), který už byl ovšem vyřešen.

To, že neštovice (ale i spalničky či zarděnky) chytne více dětí ve stejném čase, není způsobeno domnělou infekčností nemoci, ale kolektivně prožitým konfliktem opuštění. Členové skupiny prožívají a prociťují určité situace společně a obdobným způsobem. Tak se vytváří pole skupinového vnímaní a myšlení. Čím je skupina homogennější, tím podobnější je vnímání a prožívání jejích členů. A to vede, přesněji může vést, k obdobným konfliktům.[4]

Výskyt „infekční nemoci“ v dětském kolektivu nebo větší části populace mnohdy souvisí jen se strachem z kontaktu s „nakaženým“ jedincem. Takto dochází k přibývání separačních konfliktů („Brr, za těchto podmínek kontakt nechci!“).

To, jaké má kožní „nemoc“ projevy, závisí jednak na tom, která vrstva pokožky je zasažena (plané neštovice zasahují hlouběji než třeba spalničky), a jednak na intenzitě předchozí konflikt-aktivní fáze (u zarděnek pozorujeme mírnější příznaky než u spalniček). Je-li navíc aktivní tzv. konflikt uprchlíka, kdy dochází k zadržování vody v organismu (v GNM® hovoříme o SYNDROMU a více se o něm rozepisuji ve velkém eBooku), jeví se nám puchýřky dramatičtěji. 

Pro názornost ještě dva příklady:

• Všechny tři děti jednoho manželského páru, mezi kterými jsou sotva dva roky, trpí ztrátou tělesného kontaktu s maminkou a tatínkem, protože musí chodit do školy. O prázdninách si pak užívají, že mohou být doma a s rodiči se hodně mazlit a hrát si. Zároveň všichni tři dostávají neštovice. 

• Prvňáčci mají svou mladou paní učitelku moc rádi. Náhle, uprostřed školního roku, odchází tato učitelka na mateřskou dovolenou. Jakmile si děti zvyknou a oblíbí si i novou paní učitelku, objeví se u několika dětí ve třídě vyrážka. (Vysvětlení: Přirozeně ne všechny děti zareagovaly na odchod učitelky na mateřskou dovolenou konfliktem odloučení. Ty, které však ano, si svůj (biologický) konflikt vyřešily ve chvíli, kdy začaly novou paní učitelku akceptovat a považovat ji za hodnotnou náhradu té původní. K vyřešení konfliktu nedošlo samozřejmě u všech dětí naráz. Mimo to sehrál svou úlohu i strach z kontaktu s nemocnými spolužáky. Proto se pár dětí tzv. nakazilo.)

Ptáte-li se, jaké DHS utrpěla má mladší neteř, musím odpovědět, že nevím. Nezkoumala jsem to. Stoprocentně si však musela projít tím, co vysvětluji v úvodu: naprosto nečekaně si prožít nějaký dramatický moment/šok typu „buď ten ztracený/odpíraný kontakt chci, anebo existující kontakt nechci.“ 

Změnám na kůži se věnují také ZPRÁVY Z TERÉNU. Jde o nejnovější část webu a najdete tam jak teorii, tak reálné příběhy ze života, které jsem pro vás přeložila z němčiny. Zkuste se začíst, možná při jejich čtení zažijete onen pověstný AHA moment. :)