Slýcháme, že pokrok nelze zastavit.

Ne vždy ho však věda vítá s otevřenou náručí.

Přijde totiž na to...

Obecně se pokrokem ve vědě zabýval Thomas Samuel Kuhn,
americký filosof, fyzik, teoretik vědy a vědeckého poznání,
do jehož hledáčku pozornosti se vešly rovněž dějiny vědy, astronomie či kvantová teorie.

Kuhn se domníval, že vědecký pokrok nelze považovat za přímočarý,
protože je čas od času přerušován zvraty, během nichž
dochází k přehodnocení samotných základů dosavadního vědění.

Dále tvrdil, že věda, podobně jako každá lidská činnost, má svůj kulturní, dějinný, instituční,
sociální a psychologický rozměr, což zní naprosto logicky.
Vědci nežijí a nepracují v izolovaném světě...

Z tohoto důvodu můžeme za historicky podmíněné označit též poznatky vědy.
I ony vyjadřují ducha dané epochy, proměňují se s dobou a reagují na okolnosti.

Klíčovým pojmem Kuhnova pojetí vývoje vědy je paradigma.

Za něj tento Američan považoval „obecně uznávané a vědecké výsledky, které v dané chvíli
představují pro společenství odborníků model problémů a model jejich řešení“.

S paradigmatem se to ovšem má v reálu tak nějak všelijak.

Ovládá určitou vědeckou komunitu, spíše však celý vědní obor.
Hraje zásadní roli při rozhodování, co by mělo být předmětem výzkumné práce
a co naopak zkoumat zas až tak moc vhodné (a výhodné) není.
Má vliv na používání metod práce.
Dokonce ovlivňuje i to, jakého druhu by měly být badatelovy výsledky.
Podstatu paradigmatu najdeme zpravidla rovněž vyjevenou v učebnicích.
Studentům se tak zažírá pod kůži ještě před začátkem jejich kariér...

Jde o „pravdu“, kterou si zpochybňovat dovolí jen málokdo.

Přesto se to tu a tam děje.

Když to nastane a nějaký „drzý" vědec povystrčí růžky a místo A se opováží říci B,
tedy provede pozorování či jiný výzkum,
jenž není v pojmech aktuálního paradigmatu dost dobře vysvětlitelný,
zrodí se slovy T. S. Kuhna anomálie.

Co následuje, se obvykle odvíjí podle jednoho ze dvou scénářů:

1.      Nové poznatky se vědci pokouší přizpůsobit zažitým představám (což je značně iracionální).
2.      Nelze-li nová fakta na staré paradigma aplikovat, následuje změna paradigmatu.

Než však nové paradigma to staré z výsluní vytlačí, koexistují po nějakou dobu vedle sebe
jak ono paradigma mířící pomalu ale jistě do hlubin zapomnění, tak i ona anomálie.
Ta navíc vyvíjí na svého skoro-předchůdce tlak. A ten v čase roste.

Jde o určité období krize, kdy zastánci dosavadního vědění dosluhující systém obhajují,
zatímco pokrokáři dávají hlasitě najevo svou netrpělivost – podle nich bylo už včera pozdě...

Pro tento přechod od jednoho paradigmatu k jinému vymyslel Kuhn pojem vědecká revoluce.

Podle všeho však vedle oněch dvou zmíněných scénářů existuje ještě jeden „nepsaný".

Je o snaze zašlapat nové poznatky co nejrychleji zase zpátky do země.
Shodit je – nejlépe jednou provždy – ze stolu.
Nepřipustit o nich (vědeckou) debatu.
A to ani když jsou dané závěry reprodukovatelné a opakovatelné,
což je, resp. by mělo být ve světě vědy navýsost žádoucím stavem.

Podle tohoto extrémního scénáře se „jelo" od samého začátku v případě vědecké práce Dr. Hamera.

Ale pokrok nezastavíš, říká se.

A ani v medicíně ho nelze zcela zastavit.

A tak již několik desetiletí přešlapujeme ve dveřích vedoucích do nové éry.
Už je možné vnímat první slabé záchvěvy přerodu. 
Visí to takzvaně ve vzduchu...

Protože však má většina z nejrůznějších důvodů „ucpaný nos", cítí onen jemný závan pouze ti „zdraví“.
A z nich pak jenom majitelé nejcitlivějšího nosíku považují linoucí se vůni za libou.
Zbytku zapáchá...

Důvod?

Těch bychom našli víc. Společným jmenovatelem jsou ale obavy. O přísun peněz, o existenci...

Nový medicínský model tu skutečně již pár desítek let je a čeká, až ho s pokorou přijmeme.

Ten starý se přicházející změně přirozeně brání. Z kola ven se mu pranic nechce.
Dá se to chápat. O to nejde...
Problémem však je, že jeho zástupci a podporovatelé neváhají
za jeho zachování bojovat nečestnými způsoby.

Ano, dvě medicíny tu vedle sebe existují již více jak 40 let. 

Jedna je ukázkovou přírodní vědou, neboť je podle požadavků kladených na vědu reprodukovatelná a opakovatelná,
zatímco ta druhá je plná dogmat, obsahuje nespočet neověřených domněnek a hypotéz
a skutečně vědeckého je na ní pramálo.
O splnění podmínky reprodukovatelnosti a opakovatelnosti se jí může povětšinou leda tak zdát...

Vraťme se ale ještě na chvíli zpátky k Thomasi S. Kuhnovi.

Rozhodující zkušeností si tento vlivný myslitel druhé poloviny 20. století prošel v roce 1947.
Při četbě Aristotela tehdy nechápal, jak mohl takový velikán psát takové hlouposti o fyzice
(sám tomuto oboru velmi dobře rozuměl, v roce 1949 z něho na Harvard University získal dokonce titul Ph.D.).
Potom mu ale došlo, že Aristotelův text není hloupý, jen se jako hloupost jeví, pakliže se čte jazykem
současné newtonovské fyziky.

Na základě této své zkušenosti sestavil T. S. Kuhn následující princip:
„Čtete-li nějakého velikého myslitele, soustřeďte se nejprve na zdánlivé nesmysly a ptejte se, jak mohl něco takového napsat. Podaří-li se vám nalézt odpověď a tato místa začnou dávat smysl, zjistíte ke svému údivu,
že i ta místa, o nichž jste si předtím mysleli, že jim rozumíte, změnila svůj smysl."

Jde o vskutku trefná slova.

Označíme-li totiž něco za staromódní víru či mýtus,
měli bychom si zároveň uvědomovat fakt,
že ony „mýty“ byly ve své době výsledkem stejných metod a
udržovaly se na základě stejných důvodů jako ty,
které posléze vedly k tomu, co my dneska považujeme za „nejvyšší“ vědecké poznání.