Již od dob základky jsem chtěla dělat němčinu. Vystudovala jsem ji proto na peďáku a poté se jí i živila (vlastně živím i dnes). Prošla jsem si všemi stupni – od ZŠ po VŠ. Také jsem působila jako lektorka v intenzivních jazykových kurzech, dávala soukromé lekce a překládala. Kantořinu a přidružené překlady jsem však nikdy nedělala s vnitřním zápalem…

Po jistých smutných událostech v rodině jsem začala nasávat informace o nehmotných skutečnostech a tahle cesta mě nasměrovala mimo jiné na Pražskou psychoterapeutickou fakultu, jež je řazena do systému celoživotního vzdělávání. Být terapeutem mě lákalo…

Dokonce jsem kvůli tomu zamířila i na filozofickou fakultu MU v Brně, kde jsem si však po dvou letech uvědomila, že jednooborová psychologie, potažmo práce terapeuta v oficiální podobě, není nic pro mne…

Kudy chci opravdu jít, jsem si ujasnila, až když jsem narazila na „novou medicínu“ německého lékaře Dr. Hamera. Konečně mi totiž začalo dávat smysl, proč mě to vždycky táhlo k němčině – bez ní bych do ne-mainstreamového modelu medicíny mohla jen stěží proniknout... a o pomáhání lidem na cestě pátrání po skutečných příčinách jejich zdravotních obtíží bych mohla nejspíše jenom snít. 

O mém prvním setkání s Germanische Neue Medizin® si můžete přečíst níže.

A jak bych charakterizovala samu sebe pár slovy? Jako vnímavou osobu, dobrého pozorovatele se smyslem pro detail a nadstandardního posluchače. Jako propagátorku autenticity a obhájkyni zdravého selského rozumu. Jsem též teta dvou úžasných holčiček, milovnice ticha, zeleně a dobrého vína.


Mé první setkání s Germánskou novou medicínou®

Byla jsem o pár let mladší a brouzdala po internetu. Cíleně. Hledala jsem kontakt na terapeuta, který by dokázal pomoci jedné mé blízké, toho času dezorientované duši. V nabídce metod a technik jednoho vizuálně nepříliš zajímavého webu upoutalo moji pozornost spojení „germánská medicína“. Působilo na mě jako magnet… Odkaz jsem rozklikla a za chvíli už ostošest googlila jméno autora. V němčině, přirozeně. A nestačila se divit… Vůbec jsem nechápala, jak je možné, že se ke mně tyto jednoznačně bio-logické informace dostávají až nyní, resp. že o nich dennodenně nereferují média (to mi ovšem došlo záhy ☹). Ponořit se do tématu hlouběji se mi však podařilo až o nějaký ten pátek později. V mezidobí jsem si alespoň střihla kurz u uznávaného znalce této problematiky, Slováka Mgr. Františka Nagyho, MBA.

Osobní zkušenost č. 1

Proměna v Sherlocka Holmese se vyplácí, i když je de facto už po všem

Bylo to na svatého Václava. Myslela jsem si, že ten kopec nevyjedu. Flintu do žita jsem však nechtěla házet předčasně, a tak, když to přišlo, zapřela jsem se vší silou do pedálů a voilà… byla jsem na vršku. Zadařilo se! jásala jsem v duchu a jala se kochat nádherným výhledem na město.

Večer jsem uléhala s dobrým pocitem, že přeci jen ještě nepatřím do starého železa.

Následující noc k ránu mě ovšem probudila bolest. Lokalizovala jsem ji do střední části páteře. Co to jako má být? tázala jsem se sama sebe, nevěříc, že stejná bolest, která mě už kdysi jednou přepadla, je zpět. Nicméně jeden rozdíl mezi tenkrát a teď tu přeci jen byl – už jsem nepanikařila. Bylo mi jasné, že se záda už dávají do pucu. Ale proč teď? přemítala jsem. Na nic kloudného jsem však nepřišla.

Bolest zad mi dělala společníka – tu více, tu méně – zhruba do poloviny ledna. Pouze ale v noci, resp. k ránu. Přes den jsem žádné omezení nepociťovala.

I když jsem stále dokola dumala, co by mohlo mít tuhle anabázi se zády na svědomí, na žádný spouštěč – nějaký dramatický prožitek, resp. šok, který by mne zaskočil nepřipravenou – ne a ne přijít. A úspěch jsem neslavila ani poté, co bolesti ustaly.

AHA moment se dostavil až asi o měsíc a půl později. Ten den jsem si snad už postopětapadesáté počítala, jak dlouho mě záda pobolívala, když vtom mi to secvaklo! Najednou to do sebe všechno zapadalo…

Rozvzpomněla jsem se, že asi tři a půl měsíce od začátku bolestí – počítáno v čase dozadu – jsem měla neobvykle silnou menstruaci trvající neskutečných 14 dní. Ta velká ztráta krve mě doslova a do písmene vycucla. Abych si doplnila zásoby železa, vyrazila jsem onoho „osudného“ dne do lékárny. A když už jsem tam byla, rozhodla jsem se, že svou návštěvou poctím i Tetu.

Cesta do naší drogérie vede do mírného kopečka a přesně v jeho půli se to odehrálo: Ten pidi-kopeček jsem nebyla vůbec schopná vyjít! Musela jsem se zastavit. Nejradši bych si v ten moment ovšem kecla na zem…

Ahá! Tak tohle byl ten šok! vydechla jsem úlevou, že už konečně vím, v čem byl zakopaný pes. Už mi to dávalo smysl: Prožila jsem si „ztrátu sebe-hodnoty“. Něco jako „Já za nic nestojím!“. Cítila jsem se zlomená a pokořená životem… A právě to odstartovalo změny v hrudní části páteře.

Vysvětlení

Dr. Hamer přišel řádným vědeckým výzkumem na to, že v případě šokujících a nepříjemných prožitků podobných tomu mému, reaguje tělo spuštěním odpovídajícího biologického programu pro kosti (více se o smysluplných biologických přírodních zákonech dozvíte v tomto eBooku). Aniž by si toho člověk povšiml, dochází nejprve v určité části k úbytku kostní tkáně - osteolýze. Ta nebolí. Bolest se ozve až ve chvíli, kdy mozek vydá příkaz „díru zalátat“. A co ho k tomu přiměje? Další prožitek. Tentokráte ale opačného rázu. Já kupříkladu vyjela obávaný kopec... A jak samotné „látání děr“ probíhá? V daném místě se vytvoří otok, resp. dojde k zánětu. Zánět bychom mohli připodobnit k výtvoru silničářů, kteří si pro zajištění optimálního výsledku postavili nad „džuznou“ v silnici přístřešek, aby jim správku nenarušoval déšť, či žhnoucí slunce... Se zánětem, bohužel, kráčí ruku v ruce většinou bolest. A to není příjemné. Jenže z biologického hlediska má bolest smysl - nutí nás ke klidu. Proč? Aby mohl návrat do původního stavu proběhnout optimálně!

Ptáte se, proč to v mém případě odnesla zrovna páteř? Je to prosté - páteř představuje oporu pro celé tělo, drží člověka takříkajíc pokupě.

Osobní zkušenost č. 2

Jak mi málem explodovalo břicho

Mám neteř. Tedy dvě, ale příběh, který vám chci vyprávět, se týká jen té starší z nich. Ostatně, odehrál se, když o příchodu její sestřičky na tento svět neměl nikdo z nás ještě ani potuchy.

Tu a tam u nás Klárka přespí. V babiččině posteli, kde na pár hodin vystřídá dědu. Tentokrát však přišla s tím, že chce spinkat u mne. Proč ne? kývla jsem, i když jsem si byla vědoma, že v moji posteli spala do té doby jen jednou.

Když v sobotu dorazila, ještě jsme si spolu chvilku hrály. Brzy ale na ní byla znát únava. Zavelela jsem proto „Odchod do koupelny!“ Klárka nereptala, vyčistila si zoubky a já jí na její výslovné přání opláchla ještě nožky ve vaně. Zbývalo jen hupsnout do pyžamka… Následně jsme daly dobrou noc babičce a dědovi a stoupaly ruku v ruce do prvního patra. Tam jsme si zalezly pod peřinu, natěšené, jaké dobrodružství spolu zažijeme...

Klárka ustlala v rohu svým dvěma panenkám a já se pustila do předčítání vybrané knížky. Více než tři krátké bajky jsem však nestihla. Klára sebou začala házet a točit se po posteli jak vrtule, zlobíc se, že nemůže usnout. Zaboha ne a ne najít tu správnou polohu…. A její nervozita se stupňovala. Dokonce vylifrovala panenky z postele s vysvětlením, že jí překážejí. Neměla jsem s tím problém… Když ale začala hlasitě naříkat a křičet, že chce do své vlastní postýlky, znervózněla jsem i já. Vysvětlila jsem jí, že to není možné, ale že jí zkusím dát jinou peřinu a taky otevřu okno, že to třeba pomůže. Na chvilku to zabralo. Jenže pak začal cirkus nanovo... Nakonec jsem ji musela vzít do náruče a začít ji konejšit. Zprvu se mou bojovala, ale jakmile si položila hlavu na mé rameno, uklidnila se. Dohodly jsme se, že ji snesu dolů a uložím do babiččiny postele, na kterou je zvyklá.

Než jsem ji tam šoupla, pochodila jsem s ní ještě pár minut po obýváku. Netrvalo dlouho a slyšela jsem, jak pravidelně oddechuje. Uložila jsem ji do postele, přikryla peřinou až po bradu a… oddechla si.

O vteřinu později mi prolétlo hlavou: Ježíš, panenky! Schody jsem brala po dvou, co kdyby se po Lucince a Áje začala Klárka přeci jen shánět… V půli cesty jsem ucítila v břiše křeče. Vmžiku jsem byla nadmutá jak nafukovací balónek… Proč? nechápala jsem. V kuchyni jsem si uvařila fenyklový čaj a sesula se do křesla. Naštěstí to břicho brzy vzdalo a noc proběhla bez sebemenších obtíží.

Vysvětlení

Pátrání po jedinci, kterého během života ani jednou netrápilo nadmuté břicho (přežranost nyní opomíjím), by se nejspíš podobalo hledání jehly v kupce sena. Tuhle obtíž zná asi každý. Podle školské medicíny je střevní plynatost (odborně meteorismus) stav, při kterém se v zažívacím traktu tvoří nadměrné množství plynů. Příčinu vidí lékaři buď v nevhodném složení stravy, nebo střevní bakteriální flóry. Připouští také intoleranci některých potravin. Souvislost mezi plynatostí a konzumovanou stravou, potažmo střevní florou nepopírá ani Germánská nová medicína®. V takovém případě to ovšem s pěticí jejích zákonů nemá vůbec nic společného. Konzumuje-li totiž někdo nadýmavé potraviny ve zvýšené míře, měl by s možnými nepříjemnostmi už dopředu počítat.

GNM® vstupuje do hry až v momentě, kdy je plynatost možno označit za součást Smysluplného biologického zvláštního programu, který se zaktivoval v důsledku nějakého šokujícího prožitku. (Nálož informací k těmto programům na vás čeká ve velkém eBooku, ochutnávku najdete ZDE.)

V mém případě jím byl „konflikt uvázlého sousta“ ve střevě. Jak to chápat?

Pokud přijmeme špatně stravitelné či zhola nestravitelné reálné sousto, musí s tím naše tělo něco udělat – buď ho vyvrhne hned zpět (my ho vyblinkáme), nebo ho rychle protáhne střevem, anebo ho ve střevech nechá ležet delší dobu. V tom případě mu to však bude trvat déle, než ho protáhne celým klubkem střev. Tento pohled je plně v souladu i s mainstreamovou medicínou. Z pohledu Germanische Neue Medizin® je ale podstatné, že organismus nerozlišuje mezi soustem reálným (kouskem pizzy, například) a soustem virtuálním. V obou případech totiž reaguje stejně – jako kdyby přijalo sousto skutečné: Produkuje trávicí šťávy, pohybuje střevy atp. A to může být doprovázeno – de facto se jedná o podporu – také procesy vyvolávajícími plynatost. Podle Dr. Hamera pomáhají střevní plyny střeva roztáhnout, aby se usazené „sousto“ mohlo posunout dál. Pod virtuálním soustem se rozumí nějaká těžce stravitelná nepříjemnost či mrzutost, popřípadě nestravitelná informace.

A jak do toho zapadá má story? Ono obtížně stravitelné „sousto“ pro mě představoval naprosto nečekaný vývoj situace s ukládáním neteře ke spánku. Totálně mě to zaskočilo, chcete-li, šokovalo. Cítila jsem se bezradná. Neměla jsem ánung, jak z té šlamastiky ven… A proto mi přispěchalo na pomoc mé vlastní tělo! Všechno se to odehrálo velice rychle – jakmile Klárka usnula, ztratil problém s nestravitelným „soustem“ na své aktuálnosti. A proto tělu stačilo jen krátké nadmutí.

Prkotina, to nestálo ani za řeč, namítl by možná leckdo z vás. Rozumím tomu. Opravdu jsem nebyla řádně nemocná... Jenže já vám chtěla na tomto svém příběhu ukázat, že Germánská nová medicína® dokáže vysvětlit i takovéto chvilkové zdravotní patálie! No není to úžasné?