O rýmě jinak

20. duben, 2021 o 22:14

Co obnáší klasická rýma, ví každý – plný nos, ze kterého neustále teče, zhoršenou průchodnost a citlivost orgánu čichu, velkou spotřebu kapesníků, občasné kýchnutí… Léčená rýma trvá 7 dní, neléčená plus minus týden. Alespoň tak se to traduje. Učeněji jde o zánět nosní sliznice, k jehož hojným doprovodným projevům patří mírná bolest hlavy, pálení očí, světloplachost, někdy i zvýšená teplota. Za původce rýmy jsou považovány ve většině případů viry patřící do skupiny tzv. rhinovirů. Těch je požehnaně – více než 200. Do nosu se dostávají při nádechu. Usazují se na jeho sliznici a poté se množí, čímž vyvolávají místní zánět.

Postřehli jste? Pokud jde o přesné popsání symptomů a hledání vnějšího „nepřítele“, zvládá to školská medicína na jedničku! Jenže, co když se rýma spouští z jiného důvodu?

Máte-li psa, určitě vám neušlo, že získává informace ponejvíce z pachů a vůní větřením (a stopováním, samozřejmě). Jeho čichový orgán je obdivuhodným analyzátorem. Zvířata obecně větří nepřítele, příslušníky své rodiny nebo potravu... Pomocí čichu též předvídají.

Lidský čich je oproti tomu zvířecímu zakrnělý. Pes je na pachy přibližně stokrát citlivější než člověk.

Navzdory tomuto handicapu se však zdá, že vnímání čichových vjemů je nejkratší spojnicí s naším podvědomím. A proto není divu, že je to zrovínka nos, který reaguje ze všech našich orgánů nejčastěji. Je to ostatně v souladu i s tvrzením školské medicíny, podle které představuje rýma vůbec nejčastější onemocnění.

Faktem je, že člověk dostal do vínku stejné „programy“ jako zvířata, neboť je zrovna tak jako ona součástí přírody.

A proto i my, lidé, tu a tam „větříme“, resp. se o to snažíme. Například když někoho nebo něco hledáme, zkoušíme to mimo jiné také nosem. Pomocí čichu se pokoušíme rovněž předvídat, jak se určitá věc vyvrbí nebo co se kdy stane. Občas dokonce „zavětříme“ nebezpečí… Nosu využíváme též v případech, kdy nám není jasné, co bychom měli udělat, nebo netušíme, jak něco funguje… anebo když nemůžeme něco přesně rozpoznat.

Nos zapojujeme i tehdy, když „něco nebo někoho nechceme (už dál) cítit“ – něco nám hooodně nevoní, někoho nemůžeme ani cítit. Přitom může jít jak o opravdový zápach, tak i smrad v přeneseném významu – „Tohle smrdí průserem!“. Také můžeme „mít něčeho či někoho plné zuby“.[1] Uvedu k tomu jeden konkrétní příklad:

Žáci gymnázia se cítí před Vánocemi pod tlakem. Řada z nich zpacká písemku z matematiky. Jejich společný pocit je, že „mají těchto úloh plné zuby“. Během prázdnin je potom půlka třídy nemocná.

Na rozdíl od zvířat však my, lidé, nepoužíváme svůj čichový orgán k těmto účelům vědomě!

Drobné konflikty, tak jak byly popsány výše, zažíváme takřka dnes a denně. Protože si však většinu z nich vyřešíme záhy, rýmu – hojivou fázi[2] „programu pro nos“ – ani nezaznamenáme, nebo trvá velice krátce. Dokladem toho, že se v nose přeci jen něco dělo, je kýchnutí (popřípadě krev spuštěná z nosu).

Nejsme-li ale v řešení konfliktů rychlí – například pořád nemůžeme „zavětřit“, jak se daná záležitost vyvine –, pořádná rýma nás nemine! Než však se vší silou propukne, proběhne v nose ještě jiný proces:

Výstelka nosní sliznice se začne ztenčovat – buněk postupně ubývá, vytvářejí se „díry“ – a vysušovat. Toho si normálně nevšimneme. A proč se to děje? Zaprvé se tím rozšiřují dýchací cesty, abychom mohli lépe „zavětřit“, a zadruhé, v případě, kdy nám něco takzvaně smrdí, se snižuje citlivost orgánu čichu – čím méně je čichových buněk k dispozici, tím je omezenější.

Ve chvíli, kdy konečně „zavětříme“ – kupříkladu najdeme, co jsme hledali –, anebo přestaneme řešit nějaký zápach, dojde k uvolnění a výše popsaný proces se stopne. Následně se spustí (vodnatá) rýma. Ta je známkou toho, že sliznice nosu se začala obnovovat.

Nepříjemné na tom je, že se sliznice zduří, oteče, v důsledku čehož se nos zúží. My tak máme ucpaný nos a špatně se nám dýchá…

To samé platí i o zánětu vedlejších nosních dutin.

U hnisavé rýmy a hnisavém zánětu vedlejších dutin je to pak o něco komplikovanější. Do hry totiž vstupují další aktéři – baktérie.

[1] V češtině říkáme „mám toho plné zuby“, zatímco v němčině se ve stejném významu využívá slova die Schnauze (= čenich, čumák), které vystihuje spojitost konfliktu s orgánem přesněji.
[2] Jako hojivá fáze se v GNM® označuje druhá fáze průběhu nemoci, resp. Smysluplného biologického přírodního programu.