Bechtěrevova nemoc
Zpráva je o mém 59letém tátovi, který je pravák.
Od svých 23
let trpěl otec opakujícími se bolestmi na pravé straně, od chodidla až po
kyčel. Brzy se stala tato bolest chronickou a nikdo mu nedokázal pomoci. Asi
v 25 letech mu byla diagnostikována Běchtěrevova
nemoc. Bylo mu řečeno, že s touto nemocí může žít, ale s věkem se to bude
zhoršovat. A podle mého táty se bolest od té doby skutečně jen zhoršovala. Dostal
léky, účastnil se různých programů určených speciálně pro pacienty s touto nemocí a rok od
roku trpěl víc a víc. Během let se bolest a ztuhlost posunuly nahoru a dosáhly oblasti
krku. Nejhorší bylo, když to zasáhlo hrudník, to byly nejhorší roky. Takže můj
táta žil s touto bolestí a diagnózou od svých 23 let až do 59 let.
Musím k tomu
říci, že s tátou jsem se v létě 2021 setkal poprvé po 25 letech. A protože jsem v té
době už o Germánské nové medicíně® něco málo věděl, chtěl jsem zjistit, jaký
byl důvod toho všeho. Sedli jsme si a povídali si o tom. Zeptal jsem se ho,
jestli si pamatuje, kdy a kde se bolest objevila poprvé. Řekl mi, že si to pamatuje
velmi dobře. Tehdy začala bolest v pravém palci a rozšířila se po noze až do
kyčle. Optal jsem se ho, jestli nedělal něco, při čem by neustále do něčeho
narážel pravým palcem. K tomu mi řekl následující:
Když mu bylo 23 let, pracoval v podzemí. Několik měsíců předtím, než se bolest objevila poprvé, si zvýšil kvalifikaci ve svém oboru, takže už nemusel dělat – jak já tomu říkám – špinavou práci. Přesto mu byla, a také jeho kolegovi, přidělena práce, kdy museli 6 hodin denně stát na ocelovém laně pod zemí – s vodou pod sebou – a položit několik metrů elektrických kabelů podél zdi. Říkal, že ho po práci vždycky strašně bolela pravá noha, chodidlo a kyčle.
Zeptal jsem se ho, jak se přitom cítil. Řekl mi, že si myslel, že to nezvládne (pokles sebehodnoty – konflikt týkající se nohy/kyčle). A byl také naštvaný, že musel dělat tuto práci (motorický konflikt týkající se palce, nutnost provádět tyto pohyby při balancování na laně), i když absolvoval výcvik právě proto, aby tuto práci dělat nemusel. V určité chvíli pak jeho nadřízený přišel s vylepšením, takže už oba nemuseli balancovat na ocelovém lanu, ale stáli na konstrukci z desek ležících na něm.
Poté, co mi tohle všechno odvyprávěl, mě zajímalo, jestli o tom někdy s někým mluvil. Řekl: "Ne, nikdy, kromě teď s tebou." Vysvětlil jsem mu, že si myslím, že jeho bolest byla způsobena tímto incidentem a že o dva roky později, kdy mu byl diagnostikován morbus Bechtěrev, se dostal do sebepotvrzujícího bludného kruhu lokálních kolapsů sebevědomí a motorických konfliktů.
V klidu si vše vyslechl, šel domů a spal. Druhý den mi řekl, že poprvé po 36 letech cítí palec na pravé noze. Další den byl schopen znovu hýbat palcem u nohy.
Otec také velmi špatně spal. Bral v té době spoustu léků na bolest, jeden z nich byl předstupněm morfia, dostával i injekce na zastavení progrese nemoci atd.
Během několika následujících dnů a týdnů se táta cítil stále lépe a lépe, bolest se zmírňovala. Už nepotřeboval po probuzení hodinu na to, aby vstal, aniž by přitom upadl. Ranní ztuhlost se zlepšila. V určitém okamžiku pak přestal brát prášky proti bolesti. A o několik měsíců později skoncoval i s ostatními léky.
Je šťastný, že to všechno nechal za sebou. Vyprávěl mi, že se v průběhu let setkal s mužem, jehož „nemoc“ se zničehonic sama od sebe zastavila a lékaři si to nedokázali vysvětlit. Chtěli toho muže důkladně prošetřit, aby zjistili, jak se to stalo.