Kožní vyrážka

Moniku (34 let) sužovala od dětství období silného, nepříjemně bolestivého a svědivého zarudnutí kůže. Stanoveny byly různé diagnózy jako ekzém, neurodermatitida (atopický ekzém), alergie na vlnu/barviva/chlor/slunce…

Jaký byl Moničin příběh?

Poprvé se u ní objevila vyrážka někdy ve věku 4-6 let. Poté se střídaly fáze bez příznaků s fázemi s různým stupněm vyrážky. Obzvláště nepříjemné to bylo v mladé dospělosti, ale příznaky se objevovaly čas od času až do jejích 33 let.

Téměř ve všech případech byly postiženy pouze vnitřní strany, a to buď vnitřní strany paží (zejména ohyby paží) a/nebo vnitřní strany nohou (stehna, někdy také zadní strany kolen). Příležitostně také dekolt.

Krátce po Moničiných 33. narozeninách se objevila  velmi silná vyrážka. Tentokrát se projevila i na mnohem rozsáhlejší ploše: zahrnovala vnitřní stranu rukou, nohou a poprvé i břicho… Kůže se pokryla bolestivou červenou vyrážkou a po pár dnech začala šíleně svědit. Příznaky přetrvávaly po dobu několika týdnů.

O co tu šlo?

O zvláštní program" pro nejsvrchnější vrstvu kůže (epidermis). Ta totiž reaguje na konfliktně prožívané přerušení kontaktu, tzv. separační konflikt / konflikt z odloučení. Lokalizace na vnitřní straně těla to ještě upřesňuje – jedná se o konflikt spojený s držením/obejmutím, tj. o chtěný kontakt, který byl náhle přerušen.

U tohoto programu" se v první fázi, kdy je konflikt aktivní (= fáze stresu), objevují vředy (buněk ubývá) a snižuje se citlivost kůže. To zůstává obvykle nepovšimnuto. Ve druhé fázi, kdy je konflikt už vyřešen (= hojení), se objevuje zánět, který je nezbytný pro obnovu kožních buněk (= vyrážka). Protože je kůže v postižené oblasti přecitlivělá, může být tento hojivý proces velmi bolestivý.

U Moniky tak muselo od dětství docházet v době silných navracejících se příznaků k opakovanému nechtěnému odloučení a následnému zpracování tohoto šokujícího prožitku.

Nástupu výrazných symptomů krátce po Moničiných 33. narozeninách pak muselo předcházet obzvláště silně prožívané vyřešení takového šoku/konfliktu.

Po vznesení dotazu na tento moment, přišla od Moniky důležitá odpověď: „Ach… ano, něco tam bylo… ale zatím k tomu nemohu říci nic bližšího“.

O měsíc později byla záhada vyřešena: toho dne ráno, kdy začala kůže červenat, požádal Moniku její tehdejší přítel – nyní manžel – o ruku. A protože se to rozhodli oba držet ještě nějakou dobu v tajnosti, směla o tom Monika promluvit až o měsíc později.

Žádost o ruku tak představovala finální řešení celé řady opakujících se konfliktně vnímaných rozchodů, které Monika zažívala ve svých předchozích vztazích a na které její organismus reagoval spuštěním zvláštního programu" pro kůži.  Vzhledem k tomu, že svatba je patrně největším možným vzájemným ujištěním, že spolu chtějí dva lidé strávit zbytek života, není divu, že tím tyto recidivy zcela skončily.

Do dnešního dne – od nabídky k sňatku uplynuly více než čtyři roky – se vyrážka u Moniky neobjevila!

Poznámka: V tomto příběhu nesehrály hlavní roly tzv. koleje čili doprovodné okolnosti nějaké jednou prožité šokující situace, kterou jsme stoprocentně nezpracovali, ale opakovaný návrat jednoho konfliktního tématu – buď zcela identického, nebo velmi podobného (= recidivy).

Zdroj

Košík

Košík je prázdný.