O nemoci jinak - Blog

Ach ty neštovice

Sun, 24 Aug 2025 11:43:00 +0000

Jedna si je přinesla ze školky, druhá kvůli nim nemohla odjet na školu v přírodě. „Jsou vysoce nakažlivé“, odůvodnila verdikt paní učitelka.

Nepohodlí spojené s planými neštovicemi snášela moje mladší neteř poměrně statečně, byť byla svědivými puchýřky obsypána od hlavy až k patě. Jeden se uvelebil dokonce mezi prstíky na noze, potvora.

To, že neštovice od Lucky chytne její sestra, byla pro okolí tutovka. Zavedou praxi jsem si dovolila zpochybnit pouze já.

Klárka neštovice nakonec opravdu chytla a snášela je o poznání hůř než její malá sestřička. Je jiný typ, ale nejvíce ji trápilo, že nemůže do bazénu.

„No to bylo přeci jasné, že je dostane!“, „Vždyť jsme to říkali!“ snášelo se zprava, zleva na mou hlavu…

I když si o infekčnosti (nejen) neštovic myslím už léta své, na chvilku jsem přesto znejistěla. V koutku duše jsem totiž doufala, že Klárka „zlým virům“ odolá.

Po chvíli mi to ale secvaklo:

„Nedotýkej se jí, chytneš to!“, „Neber to do ruky, sahala na to předtím Lucka!“ slyšela starší neteř několikrát za den. „Nech ji na pokoji, nešahej na ni, jinak to od tebe chytne!“ neslo se zase opakovaně k uchu té mladší. Sourozeneckému pošťuchování i láskyplnému objímání bylo na nějaký čas utrum. Kontakt byl zakázán. Kromě toho bylo nad slunce jasnější, že Klárka o ty ošklivě vypadající puchýřky ani za mák nestojí. Kontaktu se, alespoň zpočátku, bránila.

A to je jádro pudla. Pravá příčina neštovic.

Spočívá v separačním konfliktu vyvolaném šokujícím momentem, kdy si pro nás zcela nečekaně, dramaticky a v izolaci prožijeme odepření kontaktu, anebo situaci, kdy naopak o kontakt vůbec nestojíme – „Fuj, já ty hnusné neštovice nechciiii!“.

Terminologií „germánské“ jde o DHS, Syndrom Dirka Hamera. Více si o tomto veledůležitém momentu můžete přečíst ZDE.

Viry, jak tvrdí školská medicína, za plané neštovice nemohou. To je jen nepotvrzená hypotéza (jedna z mnoha v mainstreamové medicíně).[1]

U neštovic sice určité „podezřelé“ pidičástečky nalézt můžeme – když to zobecníme, tak při obnově defektů povrchů kůže a sliznic orgánů přináležejících k ektodermu, vnitřnímu zárodečnému listu, resp. ve fázi regenerace[2] – jenomže nejde o nepřátele. Toliko o neškodné, tělu vlastní molekuly bílkovin (globuliny), jak to v závěrečné fázi svého výzkumu zjistil Dr. Hamer.

Trefné je jejich přirovnání k požárníkům. Ti jsou u hořícího objektu přítomni, ale vinit je ze založení požáru? Bláhové, nemyslíte?

Už tedy víme, co stojí za neštovicemi. Podívejme se teď optikou Germánské nové medicíny® na hlavní projev tohoto onemocnění:

Ony nehezké puchýřky vyplněné tekutinou se zviditelňují až poté, co je separační konflikt (viz výše) vyřešen. Teprve poté, co přestane být spouštěcí záležitost pro dítě důležitá, resp. poté, co danou situaci vnitřně přijme a dokáže nad ní takzvaně mávnout rukou, začne se na jeho tělíčku objevovat vyrážka.

U přenosu, tedy „nakažení“, použijeme-li slovník školské medicíny, stačí, když rodiče sourozenci řeknou, že teď už jeho sestra či bratr není infekční. Rázem je po konfliktu.

A co se odehrávalo po úderu DHS (vzniku šoku) do chvíle, kdy došlo k vyřešení konfliktu?

Stres. Fáze stresu. Ta začala šokujícím prožitkem (DHS), kdy pro organismus vznikl biologický konflikt, na který mozek zareagoval spuštěním odpovídajícího adaptačního programu pro kůži V „germánské“ hovoříme o SBS = Smysluplném biologickém zvláštním/speciálním programu. Okamžitě se začaly tvořit vřídky (ohraničené defekty tkáně) a mizet kožní buňky. Proces se nazývá ulcerace.

Tato reakce organismu nebyla vůbec nahodilá.

Celé to má biologický smysl: Díky znecitlivění (snížené senzibilitě pokožky) mohl být chybějící/nechtěný kontakt přechodně zapomenut.

Vraťme se k puchýřkům:

Puchýřky značí obnovu narušené tkáně. Přítomná tekutina má potom ochrannou funkci.

Zkuste si vybavit, kdy jste se naposledy spálili, třeba v kuchyni – víte, že netrvalo dlouho a na postiženém místě se vám vytvořil puchýř vyplněný čímsi. Podivovali jste se nad tím? :)

Ptáte-li se, proč vyrážka u neštovic (ale i spalniček či zarděnek) pokrývá obvykle většinu dětského tělíčka, má pro vás GNM® odpověď: Na vině je generalizovaný konflikt.

Generalizované konflikty se vyskytují v první řadě u kojenců, batolat, dětí předškolního a mladšího školního věku. Takto malé děti navnímávají celou svou osobností. Jsou zranitelnější. A jejich prožitky bývají intenzivnější povahy.

U planých neštovic je zasažena spodní vrstva epidermis, bazální membrána pokožky. Právě tady se manifestují intenzivněji prožívané konflikty spojené s odloučením.[3]

Shrňme si to a malinko rozšiřme:

Propuknou-li u dítka neštovice, je nabíledni, že se všechno již obrátilo k dobrému. Jedná se o hojivou fázi, regeneraci, návrat do normálu. Tomuto hojení předcházel stres: Dítě vykolejila buď nečekaná ztráta chtěného kontaktu, anebo naopak nechtěný kontakt – příčina neštovic spočívá v intenzivně prožívaném, generalizovaném separačním konfliktu (dotýkajícím se celé osobnosti dítěte), který už byl ovšem vyřešen.

To, že neštovice (ale i spalničky či zarděnky) chytne více dětí ve stejném čase, není způsobeno domnělou infekčností nemoci, ale kolektivně prožitým konfliktem opuštění. Členové skupiny prožívají a prociťují určité situace společně a obdobným způsobem. Tak se vytváří pole skupinového vnímaní a myšlení. Čím je skupina homogennější, tím podobnější je vnímání a prožívání jejích členů. A to vede, přesněji může vést, k obdobným konfliktům.[4]

Výskyt „infekční nemoci“ v dětském kolektivu nebo větší části populace mnohdy souvisí jen se strachem z kontaktu s „nakaženým“ jedincem. Takto dochází k přibývání separačních konfliktů („Brr, za těchto podmínek kontakt nechci!“).

To, jaké má kožní „nemoc“ projevy, závisí jednak na tom, která vrstva pokožky je zasažena (plané neštovice zasahují hlouběji než třeba spalničky), a jednak na intenzitě předchozí konflikt-aktivní fáze (u zarděnek pozorujeme mírnější příznaky než u spalniček). Je-li navíc aktivní tzv. konflikt uprchlíka, kdy dochází k zadržování vody v organismu (v GNM® hovoříme o SYNDROMU a více se o něm rozepisuji ve velkém eBooku), jeví se nám puchýřky dramatičtěji.

Pro názornost ještě dva příklady:

Všechny tři děti jednoho manželského páru, mezi kterými jsou sotva dva roky, trpí ztrátou tělesného kontaktu s maminkou a tatínkem, protože musí chodit do školy. O prázdninách si pak užívají, že mohou být doma a s rodiči se hodně mazlit a hrát si. Zároveň všichni tři dostávají neštovice.

Prvňáčci mají svou mladou paní učitelku moc rádi. Náhle, uprostřed školního roku, odchází tato učitelka na mateřskou dovolenou. Jakmile si děti zvyknou a oblíbí si i novou paní učitelku, objeví se u několika dětí ve třídě vyrážka. (Vysvětlení: Přirozeně ne všechny děti zareagovaly na odchod učitelky na mateřskou dovolenou konfliktem odloučení. Ty, které však ano, si svůj (biologický) konflikt vyřešily ve chvíli, kdy začaly novou paní učitelku akceptovat a považovat ji za hodnotnou náhradu té původní. K vyřešení konfliktu nedošlo samozřejmě u všech dětí naráz. Mimo to sehrál svou úlohu i strach z kontaktu s nemocnými spolužáky. Proto se pár dětí tzv. nakazilo.)

Ptáte-li se, jaké DHS utrpěla má mladší neteř, musím odpovědět, že nevím. Nezkoumala jsem to. Stoprocentně si však musela projít tím, co vysvětluji v úvodu: naprosto nečekaně si prožít nějaký dramatický moment/šok typu „buď ten ztracený/odpíraný kontakt chci, anebo existující kontakt nechci.“

Změnám na kůži se věnují také ZPRÁVY Z TERÉNU. Jde o nejnovější část webu a najdete tam jak teorii, tak reálné příběhy ze života, které jsem pro vás přeložila z němčiny. Zkuste se začíst, možná při jejich čtení zažijete onen pověstný AHA moment. :)

[1] Existence virů není dodnes prokazatelně prokázaná. Mrkněte na tento můj překlad textu paní Ewy Leimer, svého času pravé ruky Dr. Hamera. Nebo si prostudujte stránky Resethea. Dr. Hamer o existenci virů – tak, jak je definuje školská medicína – pochyboval a v roce 2010 se od nich odklonil zcela. O tom, že by „viry“ vyvolávaly nemoci, chybí rovněž důkazy.

[2] Dr. Hamer vyzkoumal, že tzv. nemoci jsou ve skutečnosti vždy jednou ze dvou fází dvoufázových Smysluplných biologických speciálních programů (SBS). Na začátku první, stresové fáze (tzv. studená fáze, kdy většinou žádné symptomy neregistrujeme) stojí DHS, který vyvolává biologický konflikt. Je-li konflikt vyřešen, rozbíhá se druhá, regenerační či hojivá fáze (tzv. teplá fáze spojená již s viditelnými příznaky, často s horečkou, bolestí, záněty apod.) Smysluplné biologické zvláštní programy jsou tělu vlastí a spouští se právě jen v případě DHS, tedy akutních nečekaných šokujících prožitků izolovaného charakteru. Regenerace z pohledu GNM® znamená, že se vše navrací do původního stavu. Vše je tedy už na správně cestě.

[3] Lehčí konflikty se manifestují na svrchní vrstvě pokožky.

[4] Naše společnost je hodně individualizovaná, a to i na úrovni rodin či školních tříd. Proto se s velkými epidemiemi, např. spalniček, už víceméně nesetkáváme.

Pod lupou Ewingův sarkom a osteosarkom

Sun, 13 Oct 2024 09:17:00 +0000

Píše se rok 2010 a Dr. Hamer žádá spřízněného právníka o pomoc při vyřízení žádosti o politický azyl pro ženu s dvanáctiletou dcerou. Do Norska uprchly z Německa. Důvod? Ohrožení dívky na životě. Zvratem bylo odmítnutí diagnostické punkce navržené kvůli podezření na Ewingův sarkom. Z pohledu státu si matka s dcerou dovolily příliš. Náraz byl tvrdý…

K zákroku mělo dojít i proti jejich vůli. Třeba i násilím. Kromě toho hrozilo odebrání opatrovnictví Úřadem pro péči o mládež...

Zní to šíleně? Je to šílené. Přesto je takový postup zcela v souladu se zákonem. A to i u nás.

Léčbu či zákrok smí odmítnout pouze dospělý pacient, který má toto právo (s jistými omezeními) ze zákona. V případě nezletilých tomu tak není. Na vůli rodičů ani nezletilého pacienta se nehledí.

Bez souhlasu zákonného zástupce je nezletilému pacientovi možné poskytnout tzv. neodkladnou péči, a to jde-li o zdravotní služby nezbytné k záchraně života nebo zamezení vážného poškození zdraví. Platí to také v případě léčby vážné duševní poruchy. Mezi neodkladnou péči patři rovněž veškerá diagnostická vyšetřeni a výkony vedoucí k případnému vyloučeni, nebo potvrzeni zdravotního stavu pacienta.[1 ]

Nesouhlasíte-li tedy jako rodič s navrhovaným výkonem lékaře, a ten tomu dá štempl neodkladné péče, nemáte na výběr.

Opusťme ale právničinu a zacilme na Ewingův sarkom.

Ewingův sarkom (ES)

Podle školské medicíny jde o druh vzácného zhoubného nádoru kostní dřeně, který se vyskytuje hlavně u dětí a adolescentů a projevuje se bolestí, zduřením a omezením pohybu. Zpočátku může připomínat zánět. Zakládá metastázy a léčí se cytostatiky (chemo), radioterapií, eventuelně r esekcí. Nezřídka se volí amputace při postižení končetiny. Vina se dává genetické predispozici a také chromozomální poruše v nádorových buňkách. Prognóza není dobrá. S pětiletým přežitím mezi 55–70 % v případě lokalizovaného, méně než 20 % u metastatického onemocnění. S narůstajícím věkem jsou výsledky konvenční léčby ještě méně příznivé.[2 ]

Pohled Germánské nové medicíny® na ES je diametrálně odlišný.

„Germánská“ vidí příčinu ve ztrátě či poklesu sebe-hodnoty, resp. kolapsu sebeúcty. Než o jednorázový šokující prožitek ve smyslu DHS (Syndrom Dirka Hamera, kterým se rozumí něco akutního, dramatického, naprosto nečekaného, co jedince zaskočí, a ten je na TO navíc sám) se tu však jedná spíše o setrvalý pokles sebevědomí s vícenásobnými recidivami.

Výsledkem je osteolýza, tedy nadměrné odbourávání kostní hmoty. Vedle ní probíhá rekalcifikace, obnovování obsahu vápníku v kosti za účelem její stabilizace. Proto vypadá histologický výsledek slovy Dr. Hamera často takto: „Kvůli vápníku (kalusu) není nic vidět.“

V případě nezletilé dívky z Německa, jež utekla s matkou do Norska, stačily podle odborného názoru Dr. Hamera k návratu do původního stavu, tedy kýženého uzdravení, dva měsíce (6-8 týdnů) v klidu za předpokladu, že nedojde k propíchnutí okostice. (Konflikt byl aktivní maximálně jeden měsíc.)[3 ]

Punkci považoval Dr. Hamer za zbytečný a nezodpovědný krok, ba zločinné jednání.

Zkušenosti totiž říkají, že se otvor v okostici (periostu) po punkci pro ES neuzavírá. Navíc je kostní tkáň pod vysokým tlakem (existuje tu vnitřní otok[4 ], díky kterému vypadá kost nafouklá), v důsledku čehož vytéká přes otevřenou okostici z kosti kalus. Výsledkem je tzv. osteosarkom.[5 ]

Osteosarkom

Pro konvenční medicínu další nechtěný symptom, resp. agresivní zhoubný nádor.

Z pohledu GNM® žádná zlomyslnost přírody, nýbrž užitečný biologický proces – podpůrný proces pro destabilizovanou kost.

Osteosarkom si můžeme představit jako manžetu připomínající mozol. Něco jako „poloviční kost“. A příroda to vymyslela vskutku úžasně – místo aby kalus vytékal jen tak „někam“, je organismem veden kruhově kolem kosti. Výsledkem je smysluplná kruhová stabilizace kosti.

Dr. Hamer tvrdil, že až 90 % všech osteosarkomů, možná i více, je způsobeno iatrogenně – zásahem či intervencí lékaře, a to v negativním smyslu.

K objasnění situace – zda se jedná, či nejedná o ES – považoval Dr. Hamer za dostačující rentgen a psychologický nález. Je-li totiž podávána chemoterapie, hojení se na mnoho měsíců stopne. Poté začne kalus nanovo prosakovat a vnější osteosarkom se ještě zvětší.

A co jsou metastázy v daném kontextu?

Téměř vždy se u pacienta rozvine rakovina plic – vytvoří se plicní uzlíky, které mainstreamoví lékaři označují za metastáze. Jenže metastáze jako takové neexistují. Dr. Hamer vybádal, že se pokaždé jedná o „novou rakovinu“ s jiným příběhem (jiný šokující prožitek jako příčina aktivace speciálního biologického programu organismu, kterým se tělo adaptuje na novou, nečekaně vzniklou situaci).

Z pohledu GNM® jsou ony uzlíky v plicích „jenom“ známkou přítomného strachu ze smrti. Kdo by také nepanikařil a nebál se o svůj život, je-li mu sdělena, byť třeba šetrně, diagnóza „rakoviny kostí“? To by přeci porazilo i fyzicky zdatného a sebevědomého dospěláka, natož malé dítě!

Shrnuto podtrženo

Sarkomy jsou v zásadě zcela neškodné výrůstky pojivové tkáně. Jejich účelem je opravit mechanické poranění, defekt, zlomeninu kosti apod. pomocí vazivové jizvy nebo „mozolu“. Obecným cílem je kompenzovat vadu substance, a tím celek opět zfunkčnit. Z hlediska vývojové historie patří všechny tzv. sarkomy do střední zárodečné vrstvy a představují jakousi jednotku.

Kromě toho jsou sarkomy kostí a sarkomy dalších pojivových tkání (chrupavek, vazů a šlach) už hojivými procesy následujícími po vyřešení konfliktu zhroucené sebe-hodnoty.

Dodatek

Mainstreamovými médii nedávno zahýbal příběh o malém Vilíkovi, který prohrál svůj boj s rakovinou. Diagnostikován mu byl právě Ewingův sarkom. Odvíjel by se chlapcův příběh jinak, kdyby byla ochota podívat se na jeho trápení optikou „germánské“, tedy naslouchat bio-logice těla?

A tady je další příběh. O zlém osteosarkomu, kterého neporazilo ani deset operací, ani dvacet čtyři cyklů chemoterapie.

[1 ] Lékař smí dospělému pacientovi poskytnout zdravotní služby v případě, že s nimi pacient souhlasí, jedná se o tzv. svobodný a informovaný souhlas. Informace k nezletilým například ZDE (autorem pdf je Sdružení soukromých gynekologů ČR, text obsahuje odkazy na právní předpisy) nebo TU.
[2 ] Zdroj (pdf). Poznámka: V „germánské“ není úmrtnost na ES známa.
[3 ] Zdroj.
[4 ] Otoky jsou známkou první fáze hojení podle zjištění Dr. Hamera.
[5] Osteosarkom (osteogenní sarkom) je podle mainstreamové medicíny nejčastější zhoubný nádor vycházející z kostní tkáně , tedy skeletu. Vyskytuje se 3krát častěji než Ewingův sarkom. Prvním klinickým příznakem je bolest, a to i noční, která může být spojena s poruchou chůze. Někdy se projikuje jako kloubní bolest. Další známkou bývá bolestivé zduření měkkých tkání a otok okolí. Hrozí i zlomeniny.

Není medicína jako medicína

Fri, 20 Sep 2024 09:09:00 +0000

Před lety jsem měla redakcí e-magazínu PHOENIX On-line přislíbeno, že mi „otisknou“ mini-sérii článků o Hamerově Germánské nové medicíně®. Úvodní text se líbil, nakonec z toho ale z neznámých důvodů sešlo… Protože mi přijde škoda, aby už hotový článek jen tak nečinně polehával v pomyslném šuplíku, můžete se do něj začíst teď a tady. Prakticky v nezměněné podobě. Vychází z jednoho z mých vůbec prvních příspěvků zde na blogu.

NENÍ MEDICÍNA JAKO MEDICÍNA

Medicín je celá řada. Západní, východní, konvenční nebo nekonvenční. Například. Veškerému škatulkování se ale jedna medicína vymyká. Je jí Germánská nová medicína® Dr. med. Mag. theol. Ryke Geerda Hamera, která dokáže vystopovat příčiny takřka všech nemocí (neplatí to například pro onemocnění z nedostatku důležitých látek pro tělo).

Systém Germánské nové medicíny® vznikl zhruba před 40 lety kousek za našimi hranicemi, jak ostatně napovídá jeho název. Přesto je tento medicínský model jen obtížně zařaditelný k naší západní medicíně, jež představuje standardní lékařskou péči tak, jak ji známe, a pod níž se rozumí medicína klasická, akademická, školská, alopatická, konvenční, mainstreamová, ortodoxní či medicína hlavního proudu.

Ale ani s medicínou východní, kterou jsou zpravidla myšleny tradiční, tisíce let staré medicínské postupy z oblastí Číny, Japonska a Koreje (plus tajuplná medicína indiánská a ruská lidová medicína), nemá Germánská nová medicína® zbla společného.

Medicína Dr. Hamera nespadá ani pod medicínu nekonvenční, jejíž léčebné postupy nejsou uznávány jako lege artis medicínské postupy, což znamená, že nebyly prověřeny dle pravidel klinického výzkumu (určovaných školskou medicínou). A z tohoto důvodu ji nelze nazvat ani medicínou komplementární, která se kombinuje s medicínou klasickou a mezi jejíž obory spadá kupříkladu tradiční čínská medicína, reflexologie, chiropraxe, fyzioterapie či biotronika.

A nepochodíme ani s jejím přiřazením k medicíně alternativní, jež klasickou medicínu naopak opomíjí a je zastřešujícím pojmem pro směry jako homeopatie, ajurvéda, akupresura, akupunktura, aromaterapie, bylinkářství (moderněji fytoterapie) nebo celostní (holistická) medicína.

Germánskou novou medicínu® není možné ani šmahem označit za jakýsi psychosomatický přístup, jenž se zaměřuje na vzájemné působení těla (soma) a duše (psyché).

Medicína Dr. med. Mag. theol. Ryke Geerda Hamera je zkrátka nezařaditelná.

Asi nejlépe ji vystihuje prostřední slovo z názvu, které je i součástí oficiálního pojmenování (nový se řekne v němčině neu – Germanische Neue Medizin®). Pod NOVÝM rozumíme překonání STARÉHO. A Hamerova NOVÁ medicína tu STAROU (školskou, tradiční, oficiální, akademickou, konvenční, …) skutečně překonává.

Pojďme se podívat na to, v jakém ohledu například.

STARÁ (školská) medicína funguje na základě několika tisíc hypotéz (ne, není to překlep). Hemží se to v ní slovy jako pravděpodobně, možná, případně… V NOVÉ medicíně bychom taková slovíčka hledali marně. Tento model se opírá o ověřitelné biologické zákonitosti, které je možné opakovaně pozorovat.
Téměř na každou nemoc dnes fasujeme chemické léky. Jakmile za námi zaklapnou dveře ordinace, míříme s receptem v ruce do nejbližší lékárny. O vedlejší účinky tabletek skrytých v barevných krabičkách se obvykle nezajímáme. NOVÁ medicína o lécích není, byť jejich užití v krajních případech považuje za rozumné.
Recept od lékaře nás ubezpečuje, že příčina našich obtíží leží někde venku. Jinak by přeci nemohlo léčení probíhat zvenčí. K tělu se ve STARÉ medicíně přistupuje podobně, jako když „ochoří“ automobil. V medicíně NOVÉ se příčiny hledají v jedinečných vnitřních prožitcích člověka (definovaných podle jasných kritérií).
STARÁ medicína disponuje řadou léčebných metod, pomocí nichž se pokouší tělo opravit, zbavit ho něčeho nežádoucího, ba i nebezpečného. NOVÁ medicína žádnou vlastní metodu nemá. Představuje „pouze“ soubor informací, nový způsob uvažování o nemocech, zcela jiné chápání procesů odehrávajících se v našich tělech, kdy nic není dobře, nebo špatně, nýbrž vše odpovídá biologické realitě. V terapii pak využívá nejrůznějších dostupných technik.
Pro STAROU medicínu představují choroby něco zlého. Proto lékaři-klasici neustále s něčím a proti něčemu bojují. NOVÁ medicína je představě boje vzdálena o celé světelné roky. K válce nevidí důvod. Vše má podle ní své opodstatnění, svůj biologický smysl.
NOVÁ medicína se vyznačuje vyšší citlivostí, pokud jde o rozlišování mezi čistými fakty a interpretacemi faktů. Mnohá fakta se totiž jako fakta jenom tváří, i když se ve skutečnosti jedná o pracovní hypotézy (parketa STARÉ medicíny). To samé platí i pro stanovování diagnóz. Také zde je třeba přísně rozlišovat mezi diagnózou založenou na faktech a diagnózou vystavěnou pouze na nějaké hypotéze, resp. domněnce.
Pokud jde o vyhodnocování nálezů, je na tom NOVÁ medicína ve srovnání s medicínou STAROU lépe. Není totiž odkázána pouze na úroveň tělesnou. K dispozici má úrovně hned tři – úroveň psychickou, úroveň mozku a úroveň orgánu. A nález na jedné úrovni musí být vždy v souladu se zbývajícími dvěma úrovněmi. Tím je vyloučeno, že by mohlo dojít ke špatné interpretaci, resp. že by byla stanovena chybná diagnóza. Dle statistik je totiž správných diagnóz jenom 60 %, celých 40 % je nesprávných (Zdroj: Björn Eybl, Die seelischen Ursachen der Krankheiten, IBERA 2015, str. 29). Proč? Protože školské medicíně chybí kontrola.
Terapie v módu NOVÉ medicíny probíhá v optimálním případě – podobně jako je tomu s vyhodnocováním nálezů – na všech třech úrovních: úrovni psychické (praktická pomoc s využitím zdravého selského rozumu), úrovni mozku (pozorování změn, popřípadě řešení mozkových komplikací) a úrovni orgánu (řešení zde vyskytnuvších se komplikací). Dr. Hamer totiž řádným vědeckým výzkumem přišel na to, že každá nemoc se v organismu projevuje vždy na třech zmíněných úrovních najednou, a to synchronně. STARÁ medicína tento fakt opomíjí. Dosvědčuje to existence speciálních, od sebe oddělených oborů, kdy jeden nahlíží do duše (psychiatrie), druhý zkoumá mozek člověka (neurochirurgie) a třetí studuje jeho vnitřní orgány (např. vnitřní lékařství).
NOVÁ medicína se neschovává za nesrozumitelnou terminologii. Těchto zástěrek nemá zapotřebí. Její pacient, přesněji řečeno klient, je o průběhu své nemoci informován co možná nejsrozumitelněji. Zde neuslyšíte juvenilní idiopatická artritida, nýbrž zánět kloubu.

A na závěr přidávám slova autora Germánské nové medicíny®, Dr. med. Mag. theol. Ryke Geerda Hamera. Zazněla téměř před čtvrtstoletím:[1 ]

„Školská medicína, která tak moc klade důraz na svou údajnou vědeckost, by si měla pomalu začít připouštět otázku, zda cestu přírodní vědy už dávno neopustila. Nyní však byly v medicíně prvně v historii rozpoznány základní přírodní zákony (v jiných přírodních vědách se tak stalo už dávno), a tak má medicína díky tomu vůbec poprvé reálnou šanci stát se skutečnou přírodní vědou ve vlastním smyslu slova!“

[1 ] Zdroj: Präsentation der Neuen Medizin (= Germanische Neue Medizin®) von Dr. med. Mag. theol. Ryke Geerd Hamer auf dem 1. internationalen Kongress über komplementär- und alternativmedizinische Behandlung des Krebses (14.-15. Mai 2005, Madrid, Spanien), str. 20.:

Viktor Emanuel von Savoyen je mrtev

Thu, 15 Aug 2024 09:10:00 +0000

Syn posledního italského krále zemřel v únoru letošního roku v Ženevě. Provázely ho skandály a opletačky s justicí.

Stál však také na samém počátku příběhu o „germánské“. Bez něho by s velkou pravděpodobností nedošlo v 80. letech minulého století k objevu pěti biologických přírodních zákonů.

Dirk, milovaný syn Dr. Hamera, by však žil!

Jeho život ukončily v srpnu 1978 na ostrově Cavallo u Korsiky výstřely z poloautomatické pušky zmiňovaného italského šlechtice.

K očekávánému soudnímu procesu došlo až 13 let poté, co devatenáctiletý Dirk po několika prodělaných operacích, mimo jiné amputaci nohy, zemřel. Jeho matka se procesu už nedožila, zemřela 7 let po tragické události.

Obvinění z úkladné vraždy byl ale Viktor Emanuel von Savoyen v listopadu 1991 soudem zproštěn. Uložen mu byl jenom šestiměsíční podmíněný trest za nezákonné držení zbraní „mimo domov“.

Rodina hovořila o „urážce a frašce “ a Dr. Hamer se proti rozsudku odvolal.

Zda šlo o nešťastnou náhodu (jednání v sebeobraně, účast dalších osob, kteří z místa činu uprchli a nebyli identifikováni, potažmo ostrá hádka s jiným playboym kvůli ukradenému člunu završená střelbou), jak prohlašoval obžalovaný aristokrat, resp. jeho obhájce, nebo skutečně o vraždu, jak tvrdil Dr. Hamer, se už asi nikdy nedozvíme.

Podle všeho však justice nehrála tak úplně fér.

V roce 2006, kdy princ Savojský (69) seděl ve vazbě v jihoitalské Potenze v souvislosti se svými špinavými obchody, kvůli kterým byl i odposloucháván, německý Das Neue Blatt napsal: „Nyní se však pachatel usvědčil sám. Spoluvězňům se chlubil: ‚Tehdy jsem soudce napálil.‘“[1 ]

Tisk se o tomto prořeknutí dozvěděl od vyšetřujícího soudce. O případu tehdy informovala četná italská média...

Smutný příběh, který i po dlouhých letech vzbuzuje řadu otázek:

Je možné, že byl soud zmanipulován? Je možné, že se nechal soudce, státní zástupce i tisk „napálit“? Proč by to dělali? Byl na ně vyvíjen nátlak? Podlehli snad svodu peněz?

Dnes, s odstupem času, je podle mne možné dovolit si i tento úhel pohledu: Ze sta procent (ne-li víc) tu došlo naplnění rčení „všechno zlé je k něčemu dobré“.

Dirk měl kliku na rodiče. Opravdu ho milovali. Jeho násilná smrt pro ně znamenala obrovský šok. Vedla k prolití potoků slz. Bohužel také k nastartování tělesných změn u Dirkova otce – onemocněl rakovinou varlat.

Po vyléčení ale začal zvídavý Dr. Hamer bádat. A jeho domněnky se potvrdily. Výzkum ukázal jasnou souvislost mezi zlým prožitkem a nemocí.

Brzy byla zformulována obecná definice niterných prožitků majících na svědomí nejrůznější změny jak na psychické, tak tělesné úrovni (mozek, orgán), které my povětšinou zveme nemoci.

Tyto spouštěče, resp. příčiny tzv. nemocí pojmenoval Dr. Hamer Syndromem Dirka Hamera (DHS).[2] Na počest svéha syna.

[1] Citace Dr. Hamera: „Před spoluvězni vyhrkl, že v roce 1978 nešlo o nehodu, že Dirka dokázal rozpoznat a trefil ho do břicha v kuželu dálkových světel džípu, který řídila jeho manželka a komplicka Marina Doria. Takže je to vrah.“
[2] Něco akutního, dramatického, naprosto nečekaného, co nás zaskočí. A jsme na TO sami.

Novinka v mamografickém vyšetření. Anebo ne?

Tue, 09 Apr 2024 19:57:00 +0000

V roce 2010 vydalo nakladatelství Amici di Dirk Hamerovu knížku „Brustkrebs – der häufigste Krebs bei Frauen?“ (Rakovina prsu – nejčastější rakovina u žen?). Na straně 287 Dr. Hamer píše:

Následující CT vyšetření hrudníku s polohou na břiše s vyvěšeným hrudníkem Německá lékařská asociace nedoporučuje nebo dokonce zakazuje, „protože Dr. Hamer to tak chce". Tato metoda je přitom nejšetrnějším a nejlepším vyšetřením prsů, dokonce s nejvyšší vypovídací hodnotou.

9. března 2024 vyšel v týdeníku Rundschau am Wochenende článek s názvem Mamografie bez tlaku – Radiologové v Regensburgu a Regenstaufu.[1]

Píše se zde, že dvě radiologické praxe v Německu nabízejí jako první v zemi zcela nový postup pro diagnostiku prsů. Spirální CT prsu má představovat alternativu k tradiční mamografii.

Přístroj od výrobce AB-CT (Advanced Breast-CT GmbH) v sobě kombinuje všechny služby konvenčního vyšetření prsu, jako je digitální mamografie, tomosyntéza nebo magnetická rezonance. Navíc přináší výhody:

Vyšetření je pro pacientku komfortní – zobrazení 3 D řezů s vysokým rozlišením lze pořídit bez komprese, tedy stlačení či zmáčknutí prsu. Pacientka leží na lehátku na břiše a sama si umísťuje prsa do připraveného otvoru. Prsa tak zůstávají v přirozeném tvaru. Zároveň jde o mimořádně úsporné vyšetření s nízkou dávkou záření. Samotné snímání trvá pouhých sedm až dvanáct sekund.

O něco rychlejší než naši západní sousedé byla při zavádění tohoto „Mamma-CT“ univerzitní klinika v Curychu (USZ Universitäts Spital Zürich). Ta představila tuto alternativu již v roce 2022.[2]

Otázka zní: A jedná se skutečně o novinku, nebo se to jen jako „nové“ prodává?

[1] V online podobě jsem článek nedohledala (možná by byl k dispozici v placené verzi). Na oficiálním webu Dr. Hamera je ale umístěna fotografie tištěného článku včetně fota úvodní strany týdeníku.
[2 ] Článek v němčině si můžete přečíst ZDE (text je v PDF).

S léky se to má...

Thu, 29 Feb 2024 08:50:00 +0000

Symbolizují léky pokrok, jak je nám předkládáno? Víme, jak působí? Jen lokálně? A co mozek? Je z toho vynechán?

Mám pro vás pár překvapivých odpovědí...

Je omyl myslet si, že léky, které předepisují lékařky a lékaři školské medicíny, působí jenom lokálně. Většina chemických koktejlů ovlivňuje i mozek. Účinek medikamentů je prakticky roven tomu, co jimi „přiotrávený“ mozek následně ztropí na úrovni tkání a orgánů.

Přesto není GNM® striktně proti lékům.

Veškeré chemické zásahy do organismu by však měly být z jejího pohledu dobře promyšlené a dávkování i délka podávání omezeny na minimum. Za rozumnější variantu považuje „germánská“ léčiva na přírodní bázi.

Ještě jinak: V GNM® se tradiční léky používají de facto jen v případě komplikací – buď k jejich zmírnění, anebo k předcházení.

A teď jedno veliké tajemství: Léčivé látky, které tabletky, dražé, potahované tablety, prášky v kapslích, roztoky, suspenze či čípky údajně obsahují, jako takové NEEXISTUJÍ!

Ve skutečnosti – odhlédneme-li od narkotik (v lékařství se využívá například morfin) – existují pouze tzv. SYMPATOMIMETIKA a PARASYMPATOMIMETIKA.

Ty první stimulují sympatikus (sympatický nervový systém), tedy ZESILUJÍ STRES.

Ty druhé posilují činnost parasympatických nervů (parasympatiku), zejména desátého nervu, tzv. bloudivého (latinsky nervus vagus), a PODPORUJÍ REGENERACI ORGANISMU. Jeho zotavování.

SYMPATOMIMETIKA

Většina tradičních léků se řadí mezi sympatomimetika. Jde o antibiotika (např. penicilin), léky obsahující kortizon, hydrokortizon, adrenalin, noradrenalin, kofein aj.[1 ]

Můžeme je užívat s mírou v případech, kdy chceme zmírnit efekt hojivé fáze[2 ], resp. „nemoci“ – např. zredukovat otok. Jejich nadměrné užití však může přivodit komplikace.

Na zmírnění bolesti jsou nejvhodnější prostředky obsahující paracetamol, protože nemají tolik vedlejších účinků. Podobně jsou na tom léky s kyselinou acetylsalicylovou (aspirin, například).

Na opačném pólu vhodnosti pak stojí léky obsahující morfin, Ten představuje nejsilnější sympatikotonikum a jeho vedlejší účinky jsou až děsivé. Mimo jiné ochromuje střeva a rychle na něm vzniká závislost. Jeho podání často znamená počátek konce…

PARASYMPATOMIMETIKA

Do skupiny parasympatomimetik patří všechny uklidňující a tišící prostředky, např. sedativa, protikřečové léky, léky na spaní apod.

Co z toho všeho vyplývá?

Podáním léku je ve skutečnosti možné pouze ovlivnit průběh jednotlivých fází!

1. fáze

Podáme-li v první fázi (sympatikotonní, stresové), s aktivním konfliktem, LÉK PODPORUJÍCÍ ČINNOST SYMPATIKU (např. kortizon či aspirin), bude tato fáze probíhat intenzivněji.

Užívá-li pacient ve fázi stresu LÉK STIMULUJÍCÍ PARASYMPATIKUS, medikament tuto fázi naopak ztlumí.[3 ]

2. fáze

LÉK PODPORUJÍCÍ ČINNOST SYMPATIKU symptomy druhé fáze (parasympatikotonní, hojivé) sice „přidusí“ (obtíže se zmírní, uleví se nám od bolesti), avšak regenerace se prodlouží. Úplně přeskočit tuto fázi za pomoci medikamentů nelze! A ani by to nebylo smysluplné, protože by se „neopravilo“ to, co je „opravit“ třeba.

Stimulujeme-li sympatikus během druhé, hojivé fáze příliš, mohou nastat KOMPLIKACE: Organismus se může přeladit zpátky do první, sympatikotonní fáze. Tím se probíhající „oprava“ (hojení) zastaví a „probudí se“ k životu znovu symptomy první, stresové fáze. Kromě toho přibude další „masa“ konfliktu – začne „bobtnat“. Fáze opravy se v takovém případě rozběhne opět až v momentě, kdy podaný lék přestane účinkovat. A to od začátku. Dodáme-li tělu tentýž lék opětovně, bude se celá situace opakovat… Toto je jedna z možností, jak se může určitý stav proměnit v chronický.

LÉK STIMULUJÍCÍ PARASYMPATIKUS, vagotonii (název odvozen od nervu vagu), může příznaky doprovázející druhou fázi na jistou dobu sice zhoršit, avšak celkově se doba „opravy“, regenerace, resp. návratu do původního stavu zkrátí.

Máme-li tedy bolesti – třebas nás bolí rameno –, můžeme se rozhodnout, zda bolest vydržíme a trpět budeme kratší dobu, nebo ji za pomoci prášků zmírníme, ale celý proces se protáhne.

Kapitolou samou o sobě jsou pak cytostatika používaná pro protinádorovou léčbu.

CYTOSTATIKA

Asi vás nepřekvapí, že chemoterapie v souladu s principy GNM® není. Dr. Hamer tuto pseudo-léčbu přirovnával k vymýtání ďábla ve středověku:

Prodávat ji jako terapii je pravděpodobně ten největší podvod v celé medicíně – dodnes. Tomu, kdo vymyslel, že se bude toto trýznění zvát léčbou, by měl být vybudován pomník v pekle!

V podstatě jde o „ošetření“ buněčnými jedy. Už to hovoří samo za sebe. Útoky proti tkáním a nejrůznější komplikace jsou pravidlem.

Z pohledu „germánské“ cytostatika buď posilují stávající sympatikotonii (první fáze s aktivním konfliktem, stres), čímž v podstatě dochází k povzbuzování růstu nádorů, anebo blokují hojivé procesy druhé fáze (regenerace, návrat do normálu) – mezi jednotlivými dávkami se organismus pokouší o doléčení, jenže každá další „runda“ tento jeho pokus znovu zmaří.…[4 ]

ZÁVĚR

GNM® nezakazuje podávání léků ani léky úplně nezavrhuje, jak je jí občas podsouváno. V situaci, kdy hrozí člověku smrt, považuje podání léku dokonce za nezbytné. Díky výzkumu Dr. Hamera je však jasné JAKÝ lék a KDY má smysl nasadit.

Veškeré léky, jež jsou při symptomatické léčbě účinné, by měly být používány pro dobra pacienta, a sice podle kritéria, zda by je lékař použil i u své vlastní manželky. (Dr. Hamer)

[1 ] Přečtěte si příběh ženy, která užívala masti obsahující steroidy a kortikoidy, protože ji od dětství trápil ekzém v obličeji
[2 ] O dvoufázovosti všech procesů zvaných nemoci se dočtete v mini-eBooku, který si můžete zdarma stáhnout TADY. Hojivá fáze je fází regenerace organismu, kdy se tělo navrací do původního stavu poté, co si prošlo stresem a zažilo jisté změny na úrovni orgánů a tkání plus v mozku. (Biologický) konflikt je v této chvíli již vyřešen. Na svědomí ho měl nějaký šokující prožitek splňující kritéria DHS (NĚCO akutního, velmi dramatického, nečekaného, pro nás nepříjemně překvapivého, jsme na TO sami).
[3 ] Většinou symptomy první fáze, stresové, nepostřehneme, takže to ani řešit nemusíme. Jinak se to ale má s podáváním medikamentů během fáze druhé, hojivé, kdy si organismus prochází regenerací a konflikt je už vyřešen. Teprve tehdy se totiž zpravidla necítíme dobře a mnohdy pociťujeme i bolest.
[4 ] Ve velkém eBooku se můžete dočíst, jak cytostatika působí na mozek. A rozebírám v něm i hormonální antikoncepci z pohledu GNM®.

Vysoký krevní tlak a proč s ním (ne)bojovat

Mon, 27 Nov 2023 17:10:00 +0000

Zlom

Do roku 2008 se považoval za normální tlak 100 + věk. Poté byla světovou zdravotnickou organizací WHO stanovena hranice 140.[1 ] Šmahem pro všechny. Vše výš si dle svědomitých lékařů žádá „terapii“.

Experti mají jasno

Školská medicína rozlišuje mezi primární (esenciální) hypertenzi a hypertenzi sekundární. Příčinou té primární nejsou žádná jiná onemocnění a nejčastěji je diagnostikována ve třetí dekádě života. Trpí jí dokonce 90 % všech pacientů s hypertenzí. Bodejť by také ne, to jsou totiž všichni ti, kteří by podle propočtů platících před rokem 2008 byli ještě v normě. Počítejte se mnou: 100 + 48 (let), 100 + 61 (let)…

Viníci

Z primární hypertenze se obviňují dědičné sklony, dále stres, výživa, kouření, věk[2 ] (že by?!) a nedostatek pohybu.

U přibližně desetiny pacientů s vysokým krevním tlakem je pak jeho vznik údajně podmíněn jinou nemocí (to je tzv. sekundární hypertenze). Může jít napřklad o onemocnění ledvin, přesněji ledvinové tkáně.[3 ]

Za vším hledej stres

Stres je obrannou odpovědí na jakoukoli významnou tělesnou či duševní zátěž – „fight or flight,“ útěk nebo útok. Dochází při něm ke zvýšené aktivaci sympatiku, což je ta část vegetativní (autonomní) nervové soustavy, kterou neovládáme vůlí. Mozek vysílá do těla signály, které ho mají na zátěž připravit. Tělo mobilizuje. Aktivuje rezervy a snaží se dostat do svalů a orgánů potřebné živiny a kyslík. Cévy se zužují, svaly jsou napnuté... a ruku v ruce s tím se zyšuje krevní tlak.

Většinou to bývá podmíněno konkrétní situací (momentální stres) a proto tlak vylétne jen krátkodobě: rozčílíte se – tlak vyskočí, uklídníte se – tlak se zase navrátí na původní hodnoty.

Vyšší krevní tlak mívají rovněž jedinci, kteří nedokážou vypnout, jsou stále natlakováni nebo se něčím dlouhodobě trápí. Jim se může časem chronický stres zásadním způsobem podepsat na zdraví.

Neumíme-li stres zvládat a relaxovat, přestává výše zmíněná obrana těla plnit svou funkci!

Tlak se zvyšuje také po…

šálku silné kávy. Dále po lécích na bázi kortizonu či adrenalinu, po antibiotikách, imunosupresivech nebo po podání chemoterapeutik.

Měříme-li si tlak v průběhu dne, dosahuje nejvyšších hodnot většinou hned po ránu.

Co říká příbalový leták

Jsme-li ve stresu a do toho navštívíme lékaře, na sto procent to jeho vycvičenému oku, resp. stupnici tlakoměru neunikne.[4 ] Výsledkem bude s velkou pravděpodobností recepis na některý z mňamózních laboratorních koktejlů. Tyto „oblíbené“ léky na snížení krevního tlaku však mají jako všechna chemická léčiva mnoho vedlejších účinků. Od vcelku bagatelních, např. únavy či kašle, až po ty závažnějšího rázu jako srdeční arytmie či sexuální dysfunkce.

A konečně: vysoký tlak z pohledu „germánské“

Tvrzení školské medicíny, že vysoký krevní tlak je pro srdce a krevní oběh rizikovým faktorem je podle GNM® jak správné, tak chybné.

Správné proto, že lidé trpící hypertenzí bývají infarktem či mrtvicí skutečně postiženi častěji. Chybné pak z toho důvodu, že za to nemůže tlak, ale (zase) stres.

Jazykem „germánské“ jde o stres doprovázející nějaký aktivní (biologický) konflikt, který vzniká v momentě, který nás zaskočí, vnímáme ho jako dramatický a "to něco" nás natolik vyvede z míry, že si to prožijeme jako šok. Zároveň platí, že na "to" musíme být sami.

Pro představu: Muž přijde ráno před dům a jeho plechový miláček je fuč. Nebo se vžijte do situace malého klučiny, jenž nenajde pod vánočním stromečkem vytoužené lego a je hořce zklamán.

A proto se první fáze dvoufázových Smysluplných biologických zvláštních programů nazývá někdy fází stresovou (viz také eBook zdarma, str. 9).

Trvale a naprosto nezbytně je krevní tlak zvýšen u programu pro ledviny (ledvinový parenchym).

Příklad:

Petru probudilo vyzvánění telefonu. Volala ji matka, že došlo k tragédii a během dovolené v Turecku se utopil její otec. Mladou ženu zpráva tvrdě zasáhla. Naprosto ji zaskočila. Její otec byl sice už pán v letech, ale zdatný plavec. Na telefonát s matkou zareagovala okamžitě (biologickým) konfliktem týkajícím se tekutin, vody, což je logické – otec se utopil v moři. Adekvátně tomuto prožitku pak její tělo spustilo program pro ledviny.

Petra nebyla sto náhlý odchod otce zpracovat. Ve stresové fázi trčela několik měsíců. Ulevilo se jí až po schůzce s psychologem, kterého ji doporučila kamarádka. Ten den došlo k vyřešení jejího konfliktu týkajícího se vody a její ledviny se začaly hojit. Navracet do původního stavu.

Podrobně se nekrózou (částečným odumíráním) ledvinové tkáně a následným vznikem cysty zaobírá příspěvek „žáka“ a blízkého přítele Dr. Hamera, Ing. Helmuta Pilhara, který jsem přeložila do češtiny. Přečíst si ho můžete ZDE. Kromě jiného se v něm dozvíte detaily o tom, proč se krevní tlak nejprve zvýšuje a poté zase normalizuje. Vše má své biologické opodstatnění.

Shrnuto podtrženo

Samotný vysoký tlak nepředstavuje žádné velké nebezpečí. Má se to s ním asi tak jako s rozsvícenou kontrolkou tlaku oleje v autě. Rozsvítí-li se tato kontrolka, může být vůz poškozen. Na vině ovšem není ono svítící světýlko, nýbrž nedostatečné mazání motoru.

Jinak se to ovšem má s léky na snížení krevního tlaku. Ty už reálnou hrozbu představují. A z toho důvodu nejsou k dlouhodobému užívání doporučeníhodné.

K překladu

[1] Viz Björn Eybl: Die seelischen Ursachen der Krankheiten, IBERA Verlag 2015, str. 59.
[2 ] Více než 70 % pacientů je mezi 55 až 64 roky.
[3 ] Někdy bývá poškození ledvin považováno za důsledek vysokého tlaku. Tak si vyberte. :(
[4 ] Vysoký krevní tlak je diagnostikován při alespoň dvakrát naměřené hodnotě ≥ 140/90 mm Hg při minimálně dvou návštěvách lékaře.

GNM® – reprodukovatelný fenomén

Fri, 28 Jul 2023 19:04:00 +0000

Školská medicína si zakládá na tom, že je medicínou založenou na důkazech (Evidence-based medicine). Jak ale naložit se zjištěním, že v oblasti biomedicínského výzkumu se výsledky stovek publikovaných studií nedaří zopakovat? Přitom reprodukovatelnost se vedle objektivnosti, kritičnosti a kontroly řadí k základním znakům vědy. Má-li se výsledek výzkumu prohlásit za vědecký fakt, musí ho potvrdit opakované testy. A stejných výsledků je třeba dobrat se nehledě na místo a tým, který test provádí. Jenže to, zdá se, bývávalo. O replikační krizi (nedostatečné reprodukovatelnosti) nejen v medicíně se hovoří již od roku 2000.

Germánská nová medicína® si je, pokud jde o reprodukovatelnost, jistá v kramflecích. Přesvědčit se o tom můžete ostatně sami. Předkládám vám vyjádření Dr. Hamera právě k tématu opakovatelnosti. (Původní text v němčině ZDE.) Jestliže se v „germánské“ zatím neorientujete, doporučuji vám neopomenout vysvětlivky pod čarou.

Reprodukovatelnost Germánské nové medicíny®

U případů, které bychom chtěli reprodukovat podle biologických zákonitostí Germánské nové medicíny®, je věc v zásadě velmi jednoduchá:

Existují 3 úrovně (psychika, mozek, orgány), které probíhají synchronně, a máme 2 fáze „nemoci“ (fázi aktivního konfliktu a – pokud dojde k jeho vyřešení – fázi hojení). Komě toho tu je fáze normality předcházející fázi aktivního konfliktu, která se vyznačuje sympatikotonií, a fáze renormalizace (návratu do normality), jež nastupuje po vyřešení konfliktu a dokončené vagotonické[1 ] fázi hojení.[2 ]

Kromě 4 fází na každé ze 3 úrovní máme navíc 3 výrazné body (DHS = syndrom Dirka Hamera, CL = moment vyřešení konfliktu a tzv. epileptickou krizi)[3 ], opět na 3 úrovních. Tedy 21 kritérií (4x3 + 3x3), z nichž každé můžeme zkoumat jednotlivě, podle 5 biologických zákonů.

Protože 5 biologických zákonitostí dohromady obsahuje nejméně 6 kritérií, včetně kritéria histologického, cerebrálně topografického, orgánově topografického, kritéria zabarvení konfliktu a kritéria mikrobiálního, dojdeme – pokud můžeme pečlivě zkoumat všechny 3 úrovně – ke 126 (21x6) ověřitelným a reprodukovatelným faktům pro jeden případ.

To, že by pouze jeden jediný případ prokázal těchto 126 reprodukovatelných skutečností náhodně, je velmi nepravděpodobné, protože je to vždy další nejlepší z milionů možných případů.

Jestliže však pacient trpí dvěma nemocemi, které třeba probíhají zčásti paralelně nebo následují po sobě, pak je součet reprodukovatelných faktů již 252 (2x126). Pravděpodobnost se ale zvyšuje na téměř astronomické hodnoty!

Dalším mimořádně důležitým kritériem, které vstupuje do výpočtu, je předurčenost lokalizace Hamerových ložisek v mozku[4 ]. To znamená, že relé (ovládací bod) – jedno z několika set možných relé – je stanoveno předem. A toto relé – v případě nemoci zvané Hamerovo ložisko (Hamerscher Herd) – musí mít přesně tu podobu, která odpovídá příslušné fázi. Pravděpodobnost pouhého jednoho případu dosahuje mimořádně vysokých čísel. Ve většině případů však pacienti trpí několika druhy rakoviny nebo ochrnutí, cukrovkou apod. a pro každou z těchto nemocí musí být opět splněna všechna kritéria...!

[1] Náš autonomní nervový systém má dvě části – sympatický a parasympatický nervový systém, které pracují v rovnováze a vzájemně se doplňují. Při zvýšené činnosti parasympatické části pracuje obzvláště pilně nervus vagus neboli bloudivý nerv. Odtud pojmenování vagotonie.

[2 ] Graf fází

[3 ] DHS (Dirk-Hamer-Syndrom) = moment vzniku biologického (ne psychického!) konfliktu, jenž souvisí s naším emočním prožíváním. Vznik konfliktu se okamžitě manifestuje na 3 úrovních (psychika, mozek, orgán). Organismus se dostává mimo zaběhaný řád.
Příklad:
Ztratíme-li nečekaně práci a zaskočí-li nás to do té míry, že si to prožijeme vnitřně jako šok, protože kupříkladu nevíme, z čeho budeme od teď žít, platit účty apod., vyhodnotí si to náš organismus jako biologický konflikt „zemřu hlady“. Naše myšlenky budou od této chvíle kroužit kolem této nastalé situace (psychika), v mozku se zaktivuje ovládací bod pro játra (úroveň mozku) a nadto dojde v játrech k navýšení produkce enzymů potřebných pro trávení (úroveň orgánu).

CL (Conflictolyse) = moment vyřešení konfliktu. Představuje přechod z fáze, kdy byl konflikt aktivní, do hojivé fáze nějakého Smysluplného biologického zvláštního programu (de facto nemoci). K vyřešení konfliktu dochází, když okolnost, která vedla ke spuštění programu, již neexistuje nebo se stala irelevantní.

Epileptická krize = kritický moment hojivé fáze. Tento název se používá, je-li postiženo svalstvo (dochází k epileptickému záchvatu, křečím), jinak se používá název epileptoidní. Doba trvání krize závisí na typu tkáně. Může trvat několik sekund až několik hodin a může se vyskytovat opakovaně.

[4 ] Každý orgán má svůj ovládací bod (relé) v mozku. Utrpíme-li šok (DHS), resp. biologický konflikt, relé postiženého orgánu změní svou podobu: Vytvoří se kruhový terčík s ostrými hranami, tzv. Hamerovo ložisko. Takové ložisko je viditelné na CT bez nutnosti podání kontrastní látky. Je-li konflikt vyřešen, toto relé se znovu promění – oteče, vytvoří se edém. Jde o jakése ochranné prostředí. Cílem je uvést ovládací bod do původního stavu.

Jak nás může poznamenat ztráta blízkého člověka

Mon, 10 Apr 2023 08:15:00 +0000

Dr. Hamera přiměla zkoumat příčiny nemocí až vlastní nemoc. Nešlo mu na rozum, proč onemocněl zrovna rakovinou varlete a zrovínka v době, kdy se cítil být fyzicky na vrcholu svých sil. Teprve když si vzal pod drobnohled vlastní prožívání, začal tušit souvislosti. Psychicky byl dlouhé týdny na dně.

Svá tušení si chtěl přirozeně co nejdřve ověřit. Jakmile se proto uzdravil (podstoupil operaci), jal se vyptávat pacientů na klinice. A výsledek? Všichni pacienti do jednoho mu potvrdili, že si před tím, než jim byla diagnostikována rakovina, též prošli jistým martyriem. Příběhy se lišily jen obsahem. Ale i to začalo brzy dávat smysl.

Z dalšího výzkumu vyplynulo, že právě na obsahu konkrétního traumatizujícího prožitku závisí, jaký orgán rakovina "napadne".

Například šokující ztráta blízkého člověka, jakou si prošel Dr. Hamer, se pokaždé manifestovala jako rakovina vnitřních pohlavních orgánů – varlete u mužů a vaječníku u žen.

Řekněme si proč.

A začneme rakovinou vaječníku. Na ní je to snáz pochopitelné.

RAKOVINA VAJEČNÍKU

Je smutným faktem, že základní mechanismus vedoucí ke vzniku tohoto onemocnění není školské medicíně doposud znám. Mainstreamová medicína jenom předpokládá, že je spojený s rozmnožováním a ovulací.

Z výzkumu Dr. Hamera naopak naprosto jasně vykrystalizovalo, že za rakovinu vaječníku může prožitek ztráty blízké osoby či zvířete, ať již z důvodu smrti, svatby, kómatu či jiné příčiny.

Bádání dále ukázalo, že je nutné nejprve určit, zda se jedná o skutečnou rakovinu vaječníku – speciální kompaktní nádor, tzv. teratom, který je složený z různých tkání, jež v daném místě normálně nebývají a které vznikly z embryonální tkáně –, nebo o nekrózu (úbytek, odumírání) tkáně vaječníku.

Za odlišnými formami rakoviny totiž stojí prožitky odlišné intenzity.

Rakovina vaječníku - teratom

Teratom může nabýt podoby opravdového monstra, avšak důležitější než to, jak vypadá, je příběh, který ho předchází. Zvolme si třeba takovýto modelový příklad:

Janě zemřela v nemocnici nečekaně matka a ona si dělá výčitky,
že ji tam dlouho nenavštívila.

Počkat! Přirozeně že ne vždy vede ztráta blízkého člověka k rakovině!

Obyčejný smutek trvající přiměřenou dobu nemá na tělesnou schránku vliv!

Aby se rozvinulo nádorové onemocnění, musí nás ztráta šokovat. Musí nás zaskočit. Vykolejit!

Další podmínkou pak je, že na TO musíme být sami!

Tomu se dá rozumět tak, že v tu chvíli neexistuje nikdo, kdo by danou situaci, do které jsme se dostali, vnímal stejně jako my, popřípadě nemáme v okolí nikoho, s kým bychom se mohli o svůj prožitek podělit a tím si ulevit.

U teratomu jde o naprosto nečekanou a maximálně bolestivě prožívanou ztrátu blízké osoby či zvířete.

Když ztratíme blízkou duši, totálně nás to rozhodí a nejsme schopni to nijak zpracovat, zaktivuje se na tělesné úrovni jakýsi "záložní plán". Začnou zde probíhat změny ve snaze nám pomoci.

Řekněme, že to byl i případ Jany z příběhu výše.

Zpráva o skonu maminky ji zastihla na procházce se psem (= byla na TO sama). Vůbec to nečekala (maminka si vedla podle lékařů docela dobře). Okamžitě jí projela hlavou jako šíp myšlenka, že přišla o to nejcennější, co měla. Byla totiž jedináček a s otcem se nestýkala (= prožitek ztráty). Kromě toho si vzápětí začala dělat výčitky, že matku nenavštěvovala v nemocnici častěji...

A protože nebyla s to odchod matky adekvátně zpracovat, přispěchalo ji na pomoc tělo: Mozek vyslal pokyn k aktivaci "programu", který zahájil "práce" s cílem utrpěnou ztrátu vykompenzovat (jedná se o prastarý program rozmnožování, který je typický pro nejjednodušší organismy).

Začalo se vyvíjet jakési pra-embryo. A to rostlo a rostlo...

Jak se ale říká, i ta největší bolest jednoho dne přebolí. A tak se i Jana po čase se ztrátou maminky vyrovnala. Co následovalo?

V tu chvíli se stres, ve kterém se Jana po celou tu dobu nacházela, stopl. Organismus se přepnul do stavu regenerace. Otěže převzala druhá část vegetativního nervového systému zvaná parasympatikus (do té doby tomu velel sympatikus.)

A změnu zaznamenala sama Jana: Už neměla nepříjemně studené ruce a nohy, navrátila se jí chuť k jídlu a po dlouhých týdnech se dokázala opět začíst do knížky... Ruku v ruce s tím se ovšem dostavila také únava, noční pocení a na teploměru vyskočilo po několik dní za sebou více než 37 °C. :(

Co však Jana postřehnout nemohla, byly změny odehrávající se na orgánové úrovni.

"Program výroby náhradní matky" se přehoupnul do své druhé fáze: Nádor přestal růst a pro tento účel namnožené houby a mykobakterie ho začaly krok za krokem odbourávat – už prostě nebylo potřeba nikoho nahrazovat.

Tento skrytě probíhající proces trval zhruba tak dlouho jako fáze stresu, kdy nádor rostl a Jana měla končetiny nepříjemně studené, chyběla jí chuť k jídlu a myšlenky jí neustále kroužily kolem úmrtí matky.

Když doběhl "program" do konce, nezbylo po nádoru ani památky. Maximálně nějaká jizvička by se našla... Vše se navrátilo do původního stavu.

Kdyby ovšem Jana utrpěla o něco menší šok v momentě, kdy obdržela zprávu o smrti matky (vnímala by to stále jako ztrátu, ale ne tak velkou), rozběhl by se u ní proces nekrózy tkáně vaječníku.

Nekróza tkáně vaječníku

Na rozdíl od "pokusu" vytvořit zcela nového jedince (= nádor zvaný teratom), reaguje organismus v tomto případě tak, že se začnou v tkáni vaječníku vytvářet "díry". Buňky postupně odumírají. Navíc klesá hladina estrogenu a menstruace ztrací svou pravidelnost (může dokonce vynechat). Tělo tímto způsobem zrcadlí stav duše (emocionální ztráta = ztráta na tělesné úrovni).

Jakmile by se Jana se ztrátou vyrovnala, začala by se porušená tkáň vaječníku obnovovat – na příkaz mozku by se "díry zalátaly" nově vytvořenými buňkami, resp. by z „děr“ vyrostla jedna nebo několik CYST.

Hned uvidíte, že to má svou logiku. Jen ještě zmíním, že by se patrně objevily nepříjemné doprovodné jevy jako zánět, otok, případně bolest v oblasti břicha a podbřišku.

Jak je to s cystami z pohledu Germánské nové medicíny®?

Dr. Hamer zjistil, že čiště biologicky se to s cystami má tak, že na začátku jsou narostlé na okolních orgánech / tkáních, aby si zajistily zásobování krví. (Ve školské medicíně jsou v této fázi označovány za zlý invazivní růst nádoru.) Poté, co se stanou soběstačnými, srůsty s okolím vymizí. Asi po 9 měsících (rytmus podoben těhotenství) se cysta vyplněná tekutinou promění – ztvrdne a zhrubne. Teprve tehdy je ji dle Dr. Hamera možné chirurgicky odstranit, jestliže mechanicky vadí. (Ve školské medicíně se u uspíšených operací vyoperovávají společně s "nezralou", neztvrdlou cystou i veškeré postižené orgány, tedy orgány, na které je cysta z výše uvedeného důvodu narostlá.)

A teď k té logice:

(Biologický) smysl cyst tkví v tom, že díky zvýšené produkci estrogenu – cysta představuje další, doplňkovou tkáň vaječníku –, vypadá žena mladší, má lepší ovulaci a je tím pádem přitažlivější pro muže. Její šance na otěhotnění se tak zvyšují. A přesně to je cíl celého "záložního plánu"! Případný potomek by totiž ztrátu smazal!

Pro lepší pochopení si k tomu přidejme příběh:

Hance, ani ne třicetileté pravačce, byla zjištěna na ultrazvuku
cysta v levém vaječníku.

Co tomu předcházelo?

Přibližně před 10 měsíci se Hanka dozvěděla, že si její matka našla mladšího milence. Byl to pro ni velký šok, který ji okamžitě připravil o víru v dobré manželství. Matka se jí v tu ránu na hony vzdálila (= pociťováno jako "ztráta"). Když pak maminka aférku ukončila, dokázala ji Hanka bez větších problému odpustit a "přijmout zpět" (= přestala to vnímat jako ztrátu). Tím začal návrat do původního stavu: poškozené místo se začalo "látat", v místě "díry" začala růst cysta.

A proč se u Hanky objevila cysta ausgerechnet na levém vaječníku?

Z výzkumu Dr. Hamera vyplývá, že U PRAVÁKŮ se nezpracované emocionální šoky týkající se MATKY (anebo potomka) manifestují vždy na levé polovině těla. U párových orgánu tak bývá postižen levý orgán.

A ještě pár slov k Hamerově rakovině varlete.

RAKOVINA VARLETE

S rakovinou varlate se to má obdobně jako s nekrózou tkáně vaječníku. I tady jde o konfliktně prožívanou ztrátu, nebo strach ze ztráty blízké osoby či zvířete (smrt, rozvod atp.). Sám Dr. Hamer přišel o syna.

V první fázi, kdy muž ještě nemá šok zpracovaný, dochází k úbytku buněk – vznikají "díry“ (nekróza). Pohlavní žláza funguje chybně a hladina testosteronu se snižuje. To muž většinou nezaregistruje. Jakmile se však se ztrátou vyrovná, stres odpadne (sympatikus pustí otěže, které do té doby pevně svíral, a předá je parasympatické divizi autonomního nervového systému) a "díry" se začnou spravovat. Vyrazí cysta.

Biologický smysl cysty spočívá tentokrát v tom, že díky dodatečné tkáni, která produkuje více testosteronu a spermií, je muž mužnější než předtím a má silnější sexuální pud. Jeho schopnost plodit děti se tak posiluje. A právě o to jde! Splozením potomka by se ztráta vykompenzovala!

Bohužel i tento proces doprovázejí ony "nežádoucí" jevy jako u nekrózy tkáně vaječníku: zánět, otok a bolest. Tělo to prostě jinak neumí. :(

Ačkoliv můžeme obecně říci, že je průběh u žen a mužů obdobný, jeden rozdíl bychom tu přeci jen našli: Varle se zvětší VIDITELNĚ!

Pokud si toho muž všimne (jakože asi ano) a zamíří k lékaři, s velkou pravděpodobností uslyší, že jde o rakovinu varlete. :(

Jak vidíte, je to čistá biologie. Vše, na co Dr. Hamer v souvislosti se svou rakovinou přišel, je od začátku až do konce bio-logické. A tím pádem ověřitelné.

Zajímá-li Vás, co dalšího Dr. Hamer ohledně příčin (nejen) rakoviny vybádal, můžete si zakoupit velký eBook. Chcete-li jen základní informace, pak si stáhněte mini-eBook. Ten je zdarma. :)

Jaký příběh vypráví osteoporóza

Sun, 11 Dec 2022 16:18:00 +0000

Ke „germánské" existuje jedna skvělá příručka. Za mne asi ten nejucelenější materiál, jaký se na německém knižním trhu k tématu kdy objevil.[1] Přitom je dobře srozumitelný i pro laiky. V bichli je opravdu radost listovat. I díky podrobnému rejstříku, který hledání výrazně usnadňuje. Kdo četl můj velký eBook, ví, že se na tuto „encyklopedii“ poměrně často odvolávám. Dnes vám z ní předkládám příběh, který hezky osvětluje příčinu osteoporózy. Plné pochopení vyžaduje alespoň základní znalosti Hamerovy GNM®. Při čtení si prosím všímejte časového rámce.

PŘÍBĚH

Anně (jméno se v původním textu neobjevuje, pozn. autorky), pravačce, byla ve věku 47 let v rámci preventivní prohlídky, jejíž součástí bylo i vyšetření měřící kvalitu kostní tkáně, překvapivě zjištěna „manifestní osteoporóza“ (srpen 1999).[2 ] Proč překvapivě?

Zrovna u Anny by to čekal jen málokdo. A to nejen vzhledem k jejímu poměrně mladému věku. Šlo o učitelku tělocviku zbožňující pohyb, dbající o zdravou výživu, nekuřačku.

Lékař jí naordinoval léky.

Přestože je Anna začala záhy brát (bisfosfonáty), hodnoty se zhoršovaly (do září 2002).

Čím si Anna v daném období procházela?

V inkriminované době byla nešťastná v práci. To ale bylo podružné. Hlavním důvodem pro vznik konfliktu zapřičiňujícího úbytek kostní hmoty byla její jediná dcera, která se odstěhovala před časem z domu a nato matce sdělila, že poletí do Austrálie, protože tam dostala zajímavou pracovní nabídku. Pro matku, která ji vychovávala sama, to byla rána. Nepobrala to a její organismus na to zareagoval konfliktem „ztráta sebe-hodnoty“ s obsahem (emočním nábojem) „TO NEZVLÁDNU“.

Adekvátně k obsahu konfliktu byly postiženy obě kyčle. Právě na nich a krčku stehenní kosti se totiž (biologický) konflikt „ztráta sebe-hodnoty“ o obsahu „něco nemohu ustát / vydržet / zvládnout“ manifestuje.

Na podzim 2002 seděla Anna sama doma a přemítala o smyslu svého života bez dcery, když tu k ní přišla myšlenka, že by si mohla vzít ve škole roční volno[3 ] a odcestovat za dcerou... Tento nápad se jí po vyřízení potřebných formalit podařilo nakonec zrealizovat... Léky na osteoporózu si ale s sebou nevzala. Vždyť ji stejně nepomáhaly...

Čas strávený u protinožců (do června 2004) byl Anniným nejkrásnějším obdobím v životě, jak se později sama vyjádřila. Hrála s dcerou tenis, plavala, slunila se... Bolesti v kříži, které ji doma pravidelně sužovaly, zde ustaly. (Téměř nepřetržité bolesti v kříži jsou příznakem chronického stavu – tzv. uvázlého konfliktu „ztráta sebe-hodnoty“.)

Po návratu domů zašla Anna na kontrolu. Výsledek byl naprosto nečekaný – hodnoty byly nad hranicí osteoporózy! Podle lékařů byla opět zdravá!

Jak je to možné?

K „vyléčení“, bez medikamentů (!), došlo v době, kdy byla Anna v Austrálii. Shledání s milovanou dcerou bylo důvodem pro to, aby konflikt přestal být aktivní. (Zajímavé je, že hodnota naměřená na pravém krčku stehenní kosti byla o něco vyšší než hodnota u krčku levého. Odpovídá to tomu, že se konflikt týkal dcery, jelikož levá strana je u praváků stranou pro „matku / dítě“).

V září nastoupila Anna znovu do práce. Tím pro ni ovšem začal „ten nejhorší školní rok" – byla opět bez dcery a mlhavý podzim tomu vůbec nepřidával... Konflikt se tak vrátil (recidiva)...

Annin špatný duševní stav odrážely samozřejmě i nově naměřené hodnoty. Osteoporóza byla zpět. A jestě silnější než dřív...

K obratu došlo až v zimě (2004/2005). Jednak se do Evropy natrvalo vrátila Annina dcera, jednak se zlepšila atmosféra ve škole. Svůj podíl na tom však měla i změna myšlení – Anna se začala dívat na svět pozitivněji... Navíc se v té době seznámila s Hamerovou Germánskou novou medicínou®, což ji pomáhalo lépe snášet bolesti.

Během následujících let se Annin stav postupně zlepšoval. Kosti regenerovaly. Dokládala to pravidelná kontrolní měření.

TEORIE

Osteoporóza z pohledu školské medicíny

Osteoporózou se rozumí řídnutí kostí. Jde o chronické onemocnění kostry, kdy úbytek kostní hmoty a poruchy stavby kosti vedou ke zvýšené křehkosti kostí, což následně zvyšuje riziko zlomenin. K těm může dojít dokonce i bez předchozího úrazu. Třeba jen při malé zátěži kosti. Nejčastěji bývá postižen kyčelní kloub, dále oblast zápěstí a páteř (hrudní a bederní obratle).

Podle školské medicíny může za osteoporózu nedostatek vápníku, vitaminu D a pohlavních hormonů jakož i zvýšené odbourávání kostní tkáně při nedostatku fyzické zátěže.

Osteoporózou jsou v první řadě ohroženy ženy po přechodu. Dle oficiální medicíny až polovina žen ve věku nad 50 let utrpí zlomeninu právě v důsledku této nemoci. Riziko hrozí také osobám s nízkou tělesnou hmotností a malou fyzickou zátěží. Postiženi mohou být dále kuřáci, konzumenti nadměrného množství alkoholu, lidé s rodinným výskytem osteoporózy nebo jedinci užívající pravidelně některé léky, např. glukokortikoidy. V neposlední řadě pak může osteoporóza zavítat i k těm, kdo trpí určitým chronickým onemocněním.

Vše se to děje navzdory tomu, že je kostní tkáň čtyřikrát pevnější než beton a její odolnost vůči zátěži se vyrovná hliníku!

Moc to do příběhu odvyprávěného výše nezapadá, že?

Co říká k osteoporóze „germánská"

Podle Germánské nové medicíny® může za úbytek kostní hmoty, díky kterému kosti slábnou a jsou náchylné ke zlomeninám, déletrvající, více či méně generalizovaný konflikt „ztráty či výrazného poklesu sebe-hodnoty“.

Příklad jsme si uvedli výše.

Podobně jako zareagovala Anna na rozhodnutí dcery, může zareagovat muž na nedobrovolný odchod do penze. Prožije-li si to jako šok a má-li pocit „teď patřím do starého železa“, může to u něho nastartovat právě úbytek kostní hmoty, tedy osteoporózu.

A ještě jeden příklad: Zkuste se vžít do ženy, které odešlo z domu poslední dítko, a ona se cítí najednou neužitečná.

U generalizovaného konfliktu „ztráty sebe-hodnoty“ to většinou odnáší páteř. Je to proto, že představuje osovou strukturu těla a drží tělo pohromadě. Postiženy však mohou být i jiné kosti, jak nám ukázal úvodní příběh. Vše to závisí na konkrétním obsahu traumatizujícího prožitku.

K úbytku kostních buněk dochází vždy v první fázi, kdy je konflikt aktivní (= doba, kdy byla Anna bez dcery).

Nejsme-li schopni si svůj konflikt vyřešit a ten tak trvá dlouho, může to vést až k rozsáhlé osteolýze skeletu. (Riziko spontánní fraktury tu tedy skutečně existuje! V tom mají lékaři a lékařky školské medicíny pravdu.)

Dojde-li k vyřešení konfliktu – a je jedno jakým způsobem (Anna se například shledala s dcerou, což změnilo její vnímání sebe sama, pocit "to neustojím" byl rázem ten tam) –, započne opačný vývoj: Kostní tkáň se začne obnovovat.

Jak to vypadá?

Navenek dochází k divokému, ve skutečnosti však zcela organizovanému bujení, kdy se vytváří tzv. kalus (svalek), což je tkáň, na jejímž základě se posléze vyvíjí nová kost. (Pozor: V počáteční fázi je riziko spontánních zlomenin stále ještě hodně vysoké!)

Proces obnovy kosti se nazývá odborně rekalcifikace. Lidově tomu říkáme „látání děr“. :)

Bohužel, je doprovázen otokem kostní tkáně a bolestmi kvůli napínání okostice.

To, že to bolí, a někdy jako čert, je samozřejmě velmi nepříjemné. Jenže bolest zde má svůj smysl. Spočívá v tom, že nás nutí k tomu, abychom postiženou tkáň (část kostry) nechali v klidu a zbytečně ji nezatěžovali. (Nezapomínejme, že ke zlomenině vede obykle zatěžování kosti.)

Pozitivní zprávou je, že ve výsledku – na samém konci hojení – je postižená kost tvrdší a stabilnější než dřív!

A ještě poznámka na konec: Ten, kdo se na příchod fáze „opravy“, resp. regeneraci kostní tkáně připraví, bude případnou bolest snášet mnohem lépe. :)

[1] Dr. Hamer měl vůči vydání knihy výhrady. Nejspíše se bál o svá Copyrights.
[2] V knize je příběh včetně lékařské zprávy s nálezem (str. 25-28). Vyšetření se nazývá periferní kvantitativní CT denzitometrie (pQCT) a využívá principu klasické počítačové tomografie (CT). U manifestní osteoporózy jsou již i typické osteoporotické zlomeniny.
[3 ] Člověk neměl na roční volno nárok automaticky.